Skrýše a pastičky

31. srpna 2017 v 20:15 | SP
,,Kdybych mlčela, ještě bych tu práci měla......" Tak jsme se naučili mlčet, abychom přežili. Jsme závislí na mzdě a ,,lepší vrabec v hrsti". Skočili jsme na jejich hru a naštvaní a frustrovaní vrhneme se na obětního beránka, kterého nám předhodí, abychom ,,upustili páru". Pokud se někdo vzepře a nahlas nám ,,promluví z duše", necháme ho v tom a tiše pozorujeme, co bude dál. Většinou dopadne špatně, protože zůstane sám, propadne se do bezvýznamnosti a všichni na něj zapomenou. Vyjímka nastane jen tehdy, když zaplatí životem, to je pak náš hrdina, provokativní, stále zpochybňovaný i obhajovaný. Model lidskosti, jaký nám nabízí křesťanství - máme před očima příběh Ježíše z Nazaretu, který hodně mluvil, ve své pravdě stál a zaplatil za to životem.Pro své se stal takovým hrdinou, že bylo potřeba z něho udělat boha, který nenabízí, ale přikazuje. Dnes už si každý může Bibli přečist sám a usoudit z těch střípků, co z jeho skutečného života zbylo, co nám nabízel. Lidství - pokoru a soucit. Optimistickým hybatelem tohoto postoje je nedělitelná láska ke všemu stvořenému. Většina lidí nejspíš nepovažuje tyto vlastnosti za příliš praktické a životaschopné, i když to jsou lidé dobří a v jádru nesobečtí. Snaží se zabezpečit svou rodinu a uchránit jí od neštěstí a zklamání. O dobru, jako obecné hodnotě, pochybují, o svěm právu na dobro, tak jak ho chápou, však pochybnosti nemají.
Nakonec, k čemu jedno upřímné, nerozvážné a neuvážené slovo, když stačí k rozpoutání katastrofy v zdánlivě pohodové domácnosti, zrovna tak jako na zdánlivě přátelském pracovišti a zkazí dobrou náladu ve veselící se společnosti? Stojí to za to? Dospělý člověk si dává pozor na jazyk. Kde je hranice mezi tolerancí a zbabělostí? Moudří lidé volí svou osvědčenou strategii - umění mlčet. I na slunce se můžeme podívat jen přez černé brýle. A když je sundáme ....... co to znamená, být oslněn ? Však ,,na počátku bylo slovo" ........
 

Nad herdulí

25. srpna 2017 v 15:22 | SP
Je mi světa tak líto. Ve věčném zápase oči umírajících jehňátek, tak nevinní, v zastoupení, Ježíši Kriste smiluj se, pro srdce své matky sedmibolestné.

Lidé jsou si rovni jako společenství jednoho druhu. Asi tak jako včelstvo nebo mravenci. Geneticky jsou uzpůsobeni k různým dovednostem, aby se vzájemně doplňovali za účelem přežití. Na rozdíl od včel a mravenců naučili se používat stále dokonalejší nástroje, kterými si přisvojují vlastnosti se kterými se nenarodili a jejich pomocí ovládají nejen své přírodní prostředí, ale i méně pohotové členy svého druhu. Dnes už je nejasné k jakému účelu které vlastnosti byly stvořitelem určeny a ti, co se ocitnou v nevýhodě, protože se jejich genetické vybavení jeví jako bezůčelné, mají smůlu. Mohou ovšem nalézt nástroj kterým opět získají výhodu. Jsou to ti, kteří mění obraz světa k obrazu svému, zatím co lidé světa předešlého své výhody ztrácejí.
Včely a mravenci měnit svět neumějí, jsou stále stejné, dělnice dělnicemi, trubci trubci, bezmocní proti měnícímu se prostředí, které je buď zahubí, nebo výběrově změní. Dnes už není jasné, jestli prostředí naší planety mění i lidé, nebo je v tom, jakási nepoznaná, přírodní logika či stvořitelův záměr. Rozhlédneme-li se, jsme zmateni. Lidé, kteří o světě prognosticky uvažují, snaží se manipulovat druhé podle svého názoru a nástrojů, kterými ho mohou prosazovat. Nedá se říci, jsou-li takoví lidé potřebnější a následováníhodnější než ti kteří takové nástroje nemají a možná ani nemají žádný názor.
Zřetelně jsou si lidé rovni jen v základních potřebách. Měli by mít právo na blahodárné dětství a prostor k přežití - jídlo, ošacení, bydlení a dostupnost vzdělání za účelem mnohovrstevnaté komunikace, aby mohli uskutečnit svou lidskou nevyzpitatelnou úlohu.
Základní rovná životní situace je však jen neodvratná smrt, aď už okolnosti, jenž ji předcházejí, si rovny nejsou. Cenit bychom si tedy měli každého živoucího života v jeho nehmotném přínosu pomíjivého setkání, jedinečného poučení a zdroje rozmanitosti a krásy. Čím nerovnější jsme si ve svém genetickém vybavení, tím víc je každé setkání větším dobrodružstvím a pokud jsme otevření a nepreferujeme-li jen líné pohodlí, můžeme se vzájemně podělit o své hřivny.

mnohočet

5. srpna 2017 v 0:16 | SP
Zrnko písku Maminčiny vlásenky
dvě zrnka
vyhřátá pláž.
Sněhová vločka
chumelenice
svazek klíčů ztracený v závěji.
Paličky chřestí v podivném rojení
krajkářka sní
zaplétá sny.
Den za dnem
čas mezi řádky
Zima snad
a léto zas
minulý podzim
ještě včera
za mnou
přede mnou
už nikdy
snad.

Hřebíky z představení Kytice.
 


Když se nikdo nedívá

17. května 2017 v 0:15 | SP
Diváci už dávno odešli. Mezi prvními inspicient a maskérka. Postupně se vytratili herci, osvětlovači, zvukaři, kulisáci i rekvizitářka. A kdopak nám tu ještě zbývá? Garderobierka a vrátný. Vědí o sobě. Ale, zatím co on sedí ve své kóji a netrpělivě čeká, až zamkne za posledním, ona ještě pobíhá mezi šatnami. Ještě donést prádlo z horní pánské a v dolní pánské se zastavit pro krabici s doplňky a pak ještě do dámské, udělat si ,,strýčka" a donést tam pytel bot na zítra.
Než se v dámské otočila, ještě se rozhlédla je-li všechno v pořádku. Zatím netrpělivý vrátný prošel chodbami a když nikoho nepotkal, zhasnul na jevišti a zavřel za sebou dveře. Z dámské šatny se jde přes jeviště. I ve dne, když se zhasne a zatáhnou se šály před dolní rekvizitárnou a schody do dámské, odkud přece trochu světla přichází, je v těch prostorách naprostá, černočerná tma. Ona už zná cestu zpaměti. Když člověk nic nenese a může napřáhnout ruce před sebe, je schopen korigovat případné chyby v orientaci a nemůže se mu nic stát.,,Leda by potkal ducha", napadlo ji. Zastavila se někde před inspekčním stolkem a opatrně se vysunula pár kroků vpravo do jeviště. Kdyby se moc rozběhla, mohla by se zřítit do hediště. Zvědavě vstřebávala ten zvláštní pocit, kdy člověk nemůže s určitostí říci, kde vlastně stojí, když se tak ocitne ve volném prostoru v absolutní tmě a tichu. Snad se jí jen zdálo že něco zaslechla. Tichounce:,,Taťáno, Olgo, svačina !....." Ulekaně se ohlédla. Tma. Ostražitě naslouchala. Ticho. A pak zas, vzdálený smích .....,,Ach, zemřít, zemřít pro krásu"...... To už se opravdu bála. Opatrně udělala těch pár kroků nazpět doleva až se dotkla drátěné sítě před tahy, nahmatala kliku, vypadla do chodby a honem za sebou zavřela. I v chodbě bylo zhasnuto, ale prosklenými dveřmi matně prosvítalo světlo z ulice. Spěchala chodbou ke skladu kostýmů a oddechla si, až když se ocitla v osvětlené místnosti. Převlékla se, zamkla a klíč dole odevzdala vrátnému, který teď v divadle zůstal docela sám. Po cestě domů, opuštěnými ulicemi, nešlo jí to,,z hlavy"...,,Zbláznila jsem se? Mám halucinace? Existuje něco mezi nebem a zemí? Někdo mě chtěl vystrašit?
Nakonec, divadlo není jen představení, které se odehraje před vašimi zraky. Nejsou to jen hodiny zkoušek, technické ,,oříšky" výroby kulis a rekvizit, svět kostýmů. Někde v prostoru tu uvázly i naděje a zklamání lidí, kteří se stali herci, jejich slavné i méně slavné chvíle, které se vždy neodehrávají jen před zraky obecenstva. Divadlo je prostor, kde se stále něco děje, opakuje, končí a znovu něco začíná. Když příjdou na představení herečky, co tu srávily půl života, pamatují si co noví už nevědí. V nové hře, po letech, použije se opět náhrdelník, který dobře pamatují a vzdychnou ,,ach, tenkrát ........ to jsem......" A kam ten čas zmizel? Kam se to všechno ztratilo? Ono je to tam, v té absolutní, černočerné tmě, kdy už v divadle zbyl jenom vrátný. Do toho črnočerného ticha jsou namíchány všechny ty barvy a zvuky, smích, pláč, gesta, samet historických krinolín a známá slova, vyslovovaná pokaždé jinak a někým jiným ......
A tak to pak už dělala pořád. Ta chvíle, kdy už všichni odešli, byla její. Na chvíli se zastavila uprostřed jeviště a snila.....

Zatmění

10. března 2017 v 22:59 | SP

Ještě se ani nesetmělo a nad dramaticky těžkými mraky s narůžovělými okraji se vznášela, téměř dokonalá,
svítící koule dorůstajícího měsíce. Cestou, od dětství důvěrně známou, vracela jsem se domů a myšlenky i
i oči těkaly po všednodenních drobnostech . A náhle mi to došlo, že ta malá ještě nedokonalost kulatého tvaru je stínem té koule na které stojím. A svět se náhle zmenšil, detaily se slily do jednoduchého
obrazu tří velkých koulí, které díky svým fyzikálním vztahům umožňují bezvýznamným drobnostem - jednou
z nich jsem i já - být. A všechno, co se ještě stane, je má cesta, má iluze, má volba......... Ještě mnoho přaden
v mém hnízdě Moir, ještě se dotknout, vynést na světlo svůj stín......... ještě je čas.....
A zítra 11.3.2017 premiera - Hampton ÚPLNÉ ZATMĚNÍ
O životní cestě dvou prokletých básníků, Verlaina a Rimbauda. o vášni, zoufalství i kráse.O stínu, který nám
zanechala jejich záře .......

Kde jsem doma?

9. února 2016 v 2:15 | SP
Už je to nějaký ten rok ....... šla jsem domů s nákupem obvyklou cestou a myslela si na své. Slunce hřálo, byl krásný den. Zvedla jsem oči k modrému nebi s baculatými obláčky a zahleděla se až někam ,,za" do tušeného nekonečna. ,,Už brzy se vrátím domů", pomyslela jsem si vědoucně a na tu ,docela malou, chvilečku jsem , zcela určitě, věděla, kde je to místo, kde je můj opravdový domov. Bylo to, jako když chcete použít to správné slovo, ono se vám, zcela zřetelně mihne v mysli a hned se zas stratí a vy víte, že víte, ale marně se snažíte rozvzpomenout. A tak teď už vím, že někde je můj opravdový domov a až se tam vrátím, dozvím se všechny okolnosti a důvody mé dobrodružné mise v tomto rozporuplném světě.
Když jsem se narodila, bydleli jsme v kopečku u Svatojánského náměstí a tajemné uličky starého města byly mým samozřejmým domovem.Tenkrát neudržované křoviny skrývaly svá tajemství, kamenné rybníčky, lurdskou kapličku, sochy, co se hýbaly, když se člověk nedíval, Vykotlaná dlažba náměstí lákala ke hrám v nesrozumitelných bludištích a velké palce nohou bronzových soch lákaly každé dítě, aby si sáhlo. Kamenná křídla dravců střežila vchod a zrezlé ztažené rolety skrývaly netušené prostory. Točité schody od našeho bytu se natíraly křídou a pak mdle prosvěcovaly do šera při chabé žárovce jako zuby obrovského draka. Když jsem dosáhla na mosaznou lví tlapu u vchodových dveří, uviděla jsem naproti přez úzkou ulici malou zaprášenou výlohu, kde na skleněných poličkách seděly opuštěně malinké panenky z hadříků a drátků mezi naškrobenými plátky umělých květin. Tenkrát jsem o svém domově nepochybovala.
Pak jsme se stěhovaly, začala škola a opravdový život. Už jsem neměla domov, jen vždycky nějaké útočiště.
Když děti vyrostly a odpadla mi prázdninově výletová povinnost, vybrala jsem si výlet, sama pro sebe. Nevštívila jsem, poprvé, rodiště svého otce a mých prarodičů. Vitice /součástí obce je Lipanské bojiště/ jsou úplně jinou krajinou, než můj rodný Hradec Králové, jehož nudná rovina mi nepřirostla k srdci. Když jsem ve Viticích vystoupila z autobusu a podle křestního listu hledala neznámý příběh, cítila jsem, že je to má krev, že sem část mého já bytostně patří.......... ale, všechno už je pryč, příběhy zapomenuty a náhrobky na hřbitůvku vedle kostela zarytě mlčí. Až se vrátím tam, kde je všechno věčné, snad se dozvím víc, o těch, kteří mě v živtě těsně minuly a jejichž jména a zašlé fotografie zasahovaly i nadále do našich osudů. Jaká asi byla má babička, dědečkové, tetička a sestra ? A jestli, za sto let,někdo vzpomene, jaká jsem byla?

Cesta

20. prosince 2015 v 19:28 | SP
Když ve svém konání, práci, vztazích, dosáhneme ideální podoby, tak, jak jsme si to představovali, jak jsme o tom snili, po čase, překvapeni, cítíme jakési zklamání a začneme se nudit. Toužíme po něčem novém, k čemu bychom se vztahovali, o čem bychom mohli snít, co by nás přitahovalo svým tajemstvím. Dokonalost je bod v prostoru, za kterým se vždycky zjeví už jen prázdnota a marnost, je bez pohybu, jako by z ní život vyprchal.
To, co nás nikdy nezklame, je cesta. Cesta touhy a poznání, která, jako by s dokonalostí kráčela bok po boku, aniž by na ni dosáhla a přdstavou o ní živena, nepřestává být živoucí.
Zdá se, že život je cestou, jež je sama sobě cílem. Tahle myšlenka je stará a mnoho moudrých ji už vyslovilo. Nejspíš právě zde spočívá smysl našeho bloudění v chaosu nekonečných krás a nebezpečných pastí našeho světa. Svět je ideální místo pro nekonečná dobrodružství naší duše .....

Naplnit svůj osud

7. prosince 2015 v 23:12 | SP
Nakolik se jaro nepodobá zimě a roční období se nepřehlédnutelně liší, nepodobá se dětství zralému věku a přes to, krajina i já jsme stále týmiž. Předpokládá se, že strom, jehož větve zdají se být v zimě bez života, na jaře znovu rozkvete a zazelená se listovím, já však vcházím do období zimy bez naděje na návrat. Ohlížím se nazpět a všechna ta dlouhá léta se scvrkla do nedlouhé řady okamžiků, jež bylo si lze zapamatovat. Odvážím se zeptat, kým jsem byla, před tím, než jsem vkročila do tohoto světa, abych se mohla ohlédnout bez lítosti a odpovědět si na otázku, kam kráčím. Dozajista znovu najdu cestu k sobě. Jsem ta, která jsem, ještě jsem tady. Má lidská existence ještě nevyčerpala všechny možnosti , být, poznávat, tvořit, milovat, tak, jak to dokážu jen já a žádná jiná na tomto světě .....

Ve stínu

5. prosince 2015 v 14:17 | SP MH
Co se skrývá za našimi sny, v hlubinách vědomí, skryto v tajných zahradách naší skutečné existence, kam vkročíme málokdy, vsazeni do svých těl. Milující, milováni, bloudíme světem bez odpovědi. Martin Heidegger - V běžném chápání je stín považován pouze za nedostatek světla, ne-li dokonce za jeho popření. Ve skutečnosti je však stín zjevným, ale neproniknutelným dokladem skryté záře. Podle tohoto pojetí stínu se s nepropočitatelným setkáváme jako s něčím, co se vymyká představě, ale co je přesto na jsoucnu zjevné a ohlašuje skryté bytí.
/Martin Heidegger,Věk obrazu světa, 13.dodatek

Alzheimer

13. října 2015 v 13:54 | SP
Probudíš se a všecno je tak divné..... Kde to jsem? Kde je máma? Kam mě to zavřeli?
Cizí pokoj, z okna nevidíš vaši zahradu s pískovištěm. Čekáš, přesvědčen, že máma si pro tebe přijde. Vždycky přišla, nakonec. Vlastně je fajn, že dnes asi nemusíš do školy. Ve škole jsou ti blbí kluci co pořád otravují a nedá se s tím nic dělat. Táta říká, že je důležité naučit se prát. Se životem. Život, to znamená chodit spustu let do školy a pak do práce.
,,Tati?", ozve se ode dveří. Stojí tam nějaká paní, trochu se podobá mámě.,,Jakpak se dnes máš?"
,,Jak se mám?", zeptáš se sám sebe.,,Trochu mám hlad", odpovíš a rozhlédneš se znovu po pokoji. Mezi příborníkem a knihovnou stojí černé pianino. Posadíš se na otáčivou stoličku a zvědavě ho otevřeš, položíš ruce na klávesy a, prostě, začneš hrát. Jsi tou hudbou, notami, co ti běží hlavou, jsi bez věku, jsi .......


Po dlouhé nemoci umřel Milan Švenda. Skoro doposledka žertoval.......
Vybrat si umírání ...... zdravý dement, nebo dlouhé utrpení při vědomí ? Někdo má štěstí a příjde to naráz, nečekaně. Vybrat si nelze.Švendovi to osud nijak neulehčil.
Jsem ráda, že mi ještě dlouho před tím, než to přišlo, stačil říct, že tenkrát, v Jiráskových sadech, jsem se mu taky líbila. Bylo mi sedmnáct a on byl moc hezký. Vypadal mladší, než ve skutečnosti byl, vždycky. Jeho manželky byly z těch nejkrásnějších.
Ale, ten svět už byl, Milan Švenda už tu není. Jiráskovy sady jsou však na svém místě a pokaždé si vzpomenu ......

Kam dál