Duše - krásná přadlena

27. května 2018 v 23:02 | SP
V hlubokých lesích potkal král krásnou přadlenu. Okouzlen, její krásou i jejími zázraky, vzal ji z jejího prodlévání v přírodním čase střídajících se ročních období a uvěznil ji ve svém hradu. Když odjížděl do války, dovedl ji do velké síně zaplněné konopím a nakázal ,,zlaté vlákno pilně přeď".... A tak sedí tu zavřená a přede, zatím co za okny plyne milované jaro, blažené léto, nostalgický podzim a chmurná zima. Nikdo nevidí, jak je krásná, jak je smutná mezi nekonečnými cívkami naskládaného díla a tím nespředeným, co ještě voní loukou a zemí ze které vyrostlo.Přadlena sní a to je její jediný skutečný život a svoboda. Sní o letu nad krajinou, svobodě ve větru a jarní bouři s blesky barvy jejího díla.Na okamžik se vrátila do tekutého bezčasí, kde vše je možné zároveň. Stárne krásná přadlena, nebo se nachází ve stále stejné smyčce opakování? Každá cívka má začátek a konec.Zlaté špulky se vrší a konopných vláken přeci ubývá, den po dni. Snění, náruč spánku a nové ráno, další léto, zima. Život je jen stín. Jsem-li ve snu či snění stromem, krajinou, vším, co mě obklopuje, jsem tím a nepřestanu tím být i poprobuzení. Cítím-li lásku ke všemu stvořenému, na okamžik, pak ta láska mě už neopouští. Pochopím-li, že má duše má svůj domov, vím, že mám se kam vrátit. A tak se mohu spolehnout že stárnout a scvrkávat se mezi ,,má dáti -dal" je zadání, jehož smysl pochopím, až se vrátím. A láska zůstane se mnou i ve zlaté přízi, která tu po mě zbude, je-li tento svět alespoň trochu skutečný.
 

Dopisy

21. března 2018 v 23:17 | SP
Kdy jsem naposlet našla ve schránce dopis? Myslím takový ten opravdový, ne nějakou úřední obsílku či reklamní nabídku. Psávali jsme si jak se nám daří a co je nového, perem a později propiskou, jen málokdo se rozepsal, třeba když měl volno v práci, na psacím stroji. Bylo znát, je-li to dopis jen zdvořilostní, nebo se opravdu máme rádi a chceme si to sdělit a vylít si srdce a ujistit se, že jsme v pořádku. Čas byl tenkrát pomalý jako pošta. Když šlo všechno dobře, na odpověď se čekalo pár dní a nebyla jiná možnost, protože telefon doma taky neměl každý a nebo se musela dát meziměstská výzva a pak teprve jsme se sešli, každý na poště ve svém městě v tlefonní kabince a konečně jsme se slyšeli. Na rozdíl od dnešních zpráv dopis je věc, fetiš, který jsem si mohla schovat a číst znovu a znovu, třeba i když už jeho sdělení dávno neplatilo, jako že mě někdo miluje. A mohu si to přečíst ještě dnes, když otevřu jednu z modrých obálek od mé první lásky. Dávné dopisy na mě občas vypadnou z dlouho nečtených knížek, stejně jako uschlé sedmikrásky ze zapomenuté louky zapomenutého jara a čtu si pak něco, co bylo životem té holky, kterou už dávno nejsem.Nějakou dobu už dopisy nechodí. S těmi, co dnes tvoří můj život, se snadno domluvím mobilem a emailem. Je to taková pěna dní, holé zprávy, žádná zdvořilostní romantika. Schází mi ty chvíle, kdy jsem otevřela dopis od někoho milého, vzdáleného, poznala jeho písmo, jeho styl a pozorně četla co mi píše a pak jsem vybrala dopisní papír a psala zprávu o svém životě. Dopis jsem vložila do obálky a vybrala nějakou pěknou známku, co měli jen ve speciálním filatelistickém obchodě v malém krámku v domě, který už dnes neexistuje.Potom jsem dopis hodila do schránky a čekala, kdy mi zas kamarádka odepíše, jak se má, co děti a co se mám pokusit sehnat, protože to u nich ve městě není k dostání. Inu, nostalgie starých časů.

Vzpomínky, život......

16. března 2018 v 12:18 | SP
Už tu dávno nejsou. A přece, jako by tu stále byli, v mé hlavě, v mých snech. Máma, Zuzana, Marie, děda Josef s babičkou Cilkou, lidé bližší i vzdálenější, ti, které jsem potkávala každodennně, i ti, o kterých jsem jen věděla, že jsou a oni už nejsou. Ale přece, není snad energie jejich existence stejná jako ta moje? A na té stejné vlně pokračuje můj dialog s nimi, co by řekli, udělali a občas docela je vidím a jindy se mi zdají, skoro na dotek. Pravda, ve snu jako by i mé tělo bylo bez hmoty, všechno na distanc, i já jsem jen snem, dokud se zas nevzbudím a jen v mé hlavě jsou ty vzpomínky a úvahy, co by bylo, kdyby tu ještě byli. Jednou se také už neprobudím a zůstanu s nimi v té snové dimensi, kde se sice nedotýkáme, nemáme čím, zato jistě jsme spolu a o životě je nám vše jasné.Zbude to srozumění a fantastické možnosti existence jaké jsou jen ve snu. Doufám, i já uváznu svým dětem někde v podvědomí, vstoupím so jejich snů a dám dobrou radu a ukolébám jejich smutek. Bojím-li se nebýt, pak jenom kvůli nim. A pak také, kde najdou své útočiště ti, kteří už žijí jen v mých vzpomínkách? A tak věřím, že řetězec života je věčný, nic není docela zapomenuto, jen kontext se trochu vytrácí a nemáme-li vysvětlení k obrazům našeho snění, vždy znovu a každý sám si překládáme a luštíme tajnou abecedu lidského osudu.
Mámo, Zuzano, Marie, i vy všichni, které jsem nestačila potkat, vstupte do mých snů a dejte dobrou radu jak žít v tomto tekutém světě.
Jen v mé hlavě už je dávno zaniklý svět i s lidmi, co v něm žili. Procházím se ulicemi, co už nejsou jaké byly a vstupuji do dávno zbořených domů , navštěvuji lidi, kteří už tam dávno nebydlí ...... však nikoho nemohu vzít sebou na procházku. Jsem v tom sama. Ale, vlastně, docela ne, jsem tam s nimi........
 


Stáří

24. února 2018 v 23:20 | SP
No jo, tak mám fousy. To mi prozřetelnost nadělila naschvál. Nejspíš pro to, že tenkrát, v tom slunečním jarním dni, u nás na ,,Zámečáku", když se mě paní středního věku, oblečená do lázeňské elegance, ptala na cestu, fascinovaně jsem hleděla na její zlehka ochmířenou bradu a uvažovala o tom, jak s něčím takovým může člověk žít. A teď to mám. U zrcadla v koupelně je to téměř k nepostřehnutí, ale když si zrcátko vezmu k oknu, je mi jasné, že už s tím nic nenadělám. V mém věku už nestojí za to to nějak řešit, jsem neviditelná a pokud si mě, konkrétně mého obličeje, někdo všimne, pak ho takový pohled zřejmě ani nepřekvapí. Tento nedostatek se hodí k pytlíkům pod očima, k vráskám na čele a povoleným konturám..... inu, stará baba.
Možná se někdy, ve slunečním dni, dám do parády a kriticky to zhodnotím před zrcadlem v předsíni. A pak, venku, zalita tím slunečním jasem, bezelstně a sebevědomě, zeptám se na cestu nějaké mladé holky, která se udiveně zahledí na mou bradu..... Ale, světe div se, neměnila bych. Čas si žádá své, dnes vím, co vím, všechno dobře dopadlo a kromě smrti, nemůže se mi už nic stát. Ve slunečním dni na tom, jak vypadám, vůbec nezáleží.......záleží mi na všech krásách světa ..... už nikam nespěchám, žiji ........

Marie

29. listopadu 2017 v 0:47 | SP
Marie. Laskavý úsměv, tiché srozumnění, rozvážná slova co ponechala myšlenku nespoutanou, aby se nevyslovitelné vznášelo mezi námi jak nepolapitelný bělásek, který je zároveň součástí celé krajiny, která ho obklopuje, po tom se mi stýská. Drahé mi vzpomínky dotýkají se znovu nemnohých průsečíků v čase, který už byl. Zůstalo nevyřčené, co odešlo s ní, nedořečené, co zůstalo se mnou. Naše rovnoběžky se už navždy míjejí, byť mířily jedním směrem. A nebo přece, tam v nekonečnu, znovu se protnou? Marie, bylo mi ctí , nezapomenu.

Skrýše a pastičky

31. srpna 2017 v 20:15 | SP
,,Kdybych mlčela, ještě bych tu práci měla......" Tak jsme se naučili mlčet, abychom přežili. Jsme závislí na mzdě a ,,lepší vrabec v hrsti". Skočili jsme na jejich hru a naštvaní a frustrovaní vrhneme se na obětního beránka, kterého nám předhodí, abychom ,,upustili páru". Pokud se někdo vzepře a nahlas nám ,,promluví z duše", necháme ho v tom a tiše pozorujeme, co bude dál. Většinou dopadne špatně, protože zůstane sám, propadne se do bezvýznamnosti a všichni na něj zapomenou. Vyjímka nastane jen tehdy, když zaplatí životem, to je pak náš hrdina, provokativní, stále zpochybňovaný i obhajovaný. Model lidskosti, jaký nám nabízí křesťanství - máme před očima příběh Ježíše z Nazaretu, který hodně mluvil, ve své pravdě stál a zaplatil za to životem.Pro své se stal takovým hrdinou, že bylo potřeba z něho udělat boha, který nenabízí, ale přikazuje. Dnes už si každý může Bibli přečist sám a usoudit z těch střípků, co z jeho skutečného života zbylo, co nám nabízel. Lidství - pokoru a soucit. Optimistickým hybatelem tohoto postoje je nedělitelná láska ke všemu stvořenému. Většina lidí nejspíš nepovažuje tyto vlastnosti za příliš praktické a životaschopné, i když to jsou lidé dobří a v jádru nesobečtí. Snaží se zabezpečit svou rodinu a uchránit jí od neštěstí a zklamání. O dobru, jako obecné hodnotě, pochybují, o svěm právu na dobro, tak jak ho chápou, však pochybnosti nemají.
Nakonec, k čemu jedno upřímné, nerozvážné a neuvážené slovo, když stačí k rozpoutání katastrofy v zdánlivě pohodové domácnosti, zrovna tak jako na zdánlivě přátelském pracovišti a zkazí dobrou náladu ve veselící se společnosti? Stojí to za to? Dospělý člověk si dává pozor na jazyk. Kde je hranice mezi tolerancí a zbabělostí? Moudří lidé volí svou osvědčenou strategii - umění mlčet. I na slunce se můžeme podívat jen přez černé brýle. A když je sundáme ....... co to znamená, být oslněn ? Však ,,na počátku bylo slovo" ........

Nad herdulí

25. srpna 2017 v 15:22 | SP
Je mi světa tak líto. Ve věčném zápase oči umírajících jehňátek, tak nevinní, v zastoupení, Ježíši Kriste smiluj se, pro srdce své matky sedmibolestné.

Lidé jsou si rovni jako společenství jednoho druhu. Asi tak jako včelstvo nebo mravenci. Geneticky jsou uzpůsobeni k různým dovednostem, aby se vzájemně doplňovali za účelem přežití. Na rozdíl od včel a mravenců naučili se používat stále dokonalejší nástroje, kterými si přisvojují vlastnosti se kterými se nenarodili a jejich pomocí ovládají nejen své přírodní prostředí, ale i méně pohotové členy svého druhu. Dnes už je nejasné k jakému účelu které vlastnosti byly stvořitelem určeny a ti, co se ocitnou v nevýhodě, protože se jejich genetické vybavení jeví jako bezůčelné, mají smůlu. Mohou ovšem nalézt nástroj kterým opět získají výhodu. Jsou to ti, kteří mění obraz světa k obrazu svému, zatím co lidé světa předešlého své výhody ztrácejí.
Včely a mravenci měnit svět neumějí, jsou stále stejné, dělnice dělnicemi, trubci trubci, bezmocní proti měnícímu se prostředí, které je buď zahubí, nebo výběrově změní. Dnes už není jasné, jestli prostředí naší planety mění i lidé, nebo je v tom, jakási nepoznaná, přírodní logika či stvořitelův záměr. Rozhlédneme-li se, jsme zmateni. Lidé, kteří o světě prognosticky uvažují, snaží se manipulovat druhé podle svého názoru a nástrojů, kterými ho mohou prosazovat. Nedá se říci, jsou-li takoví lidé potřebnější a následováníhodnější než ti kteří takové nástroje nemají a možná ani nemají žádný názor.
Zřetelně jsou si lidé rovni jen v základních potřebách. Měli by mít právo na blahodárné dětství a prostor k přežití - jídlo, ošacení, bydlení a dostupnost vzdělání za účelem mnohovrstevnaté komunikace, aby mohli uskutečnit svou lidskou nevyzpitatelnou úlohu.
Základní rovná životní situace je však jen neodvratná smrt, aď už okolnosti, jenž ji předcházejí, si rovny nejsou. Cenit bychom si tedy měli každého živoucího života v jeho nehmotném přínosu pomíjivého setkání, jedinečného poučení a zdroje rozmanitosti a krásy. Čím nerovnější jsme si ve svém genetickém vybavení, tím víc je každé setkání větším dobrodružstvím a pokud jsme otevření a nepreferujeme-li jen líné pohodlí, můžeme se vzájemně podělit o své hřivny.

mnohočet

5. srpna 2017 v 0:16 | SP
Zrnko písku Maminčiny vlásenky
dvě zrnka
vyhřátá pláž.
Sněhová vločka
chumelenice
svazek klíčů ztracený v závěji.
Paličky chřestí v podivném rojení
krajkářka sní
zaplétá sny.
Den za dnem
čas mezi řádky
Zima snad
a léto zas
minulý podzim
ještě včera
za mnou
přede mnou
už nikdy
snad.

Hřebíky z představení Kytice.

Když se nikdo nedívá

17. května 2017 v 0:15 | SP
Diváci už dávno odešli. Mezi prvními inspicient a maskérka. Postupně se vytratili herci, osvětlovači, zvukaři, kulisáci i rekvizitářka. A kdopak nám tu ještě zbývá? Garderobierka a vrátný. Vědí o sobě. Ale, zatím co on sedí ve své kóji a netrpělivě čeká, až zamkne za posledním, ona ještě pobíhá mezi šatnami. Ještě donést prádlo z horní pánské a v dolní pánské se zastavit pro krabici s doplňky a pak ještě do dámské, udělat si ,,strýčka" a donést tam pytel bot na zítra.
Než se v dámské otočila, ještě se rozhlédla je-li všechno v pořádku. Zatím netrpělivý vrátný prošel chodbami a když nikoho nepotkal, zhasnul na jevišti a zavřel za sebou dveře. Z dámské šatny se jde přes jeviště. I ve dne, když se zhasne a zatáhnou se šály před dolní rekvizitárnou a schody do dámské, odkud přece trochu světla přichází, je v těch prostorách naprostá, černočerná tma. Ona už zná cestu zpaměti. Když člověk nic nenese a může napřáhnout ruce před sebe, je schopen korigovat případné chyby v orientaci a nemůže se mu nic stát.,,Leda by potkal ducha", napadlo ji. Zastavila se někde před inspekčním stolkem a opatrně se vysunula pár kroků vpravo do jeviště. Kdyby se moc rozběhla, mohla by se zřítit do hediště. Zvědavě vstřebávala ten zvláštní pocit, kdy člověk nemůže s určitostí říci, kde vlastně stojí, když se tak ocitne ve volném prostoru v absolutní tmě a tichu. Snad se jí jen zdálo že něco zaslechla. Tichounce:,,Taťáno, Olgo, svačina !....." Ulekaně se ohlédla. Tma. Ostražitě naslouchala. Ticho. A pak zas, vzdálený smích .....,,Ach, zemřít, zemřít pro krásu"...... To už se opravdu bála. Opatrně udělala těch pár kroků nazpět doleva až se dotkla drátěné sítě před tahy, nahmatala kliku, vypadla do chodby a honem za sebou zavřela. I v chodbě bylo zhasnuto, ale prosklenými dveřmi matně prosvítalo světlo z ulice. Spěchala chodbou ke skladu kostýmů a oddechla si, až když se ocitla v osvětlené místnosti. Převlékla se, zamkla a klíč dole odevzdala vrátnému, který teď v divadle zůstal docela sám. Po cestě domů, opuštěnými ulicemi, nešlo jí to,,z hlavy"...,,Zbláznila jsem se? Mám halucinace? Existuje něco mezi nebem a zemí? Někdo mě chtěl vystrašit?
Nakonec, divadlo není jen představení, které se odehraje před vašimi zraky. Nejsou to jen hodiny zkoušek, technické ,,oříšky" výroby kulis a rekvizit, svět kostýmů. Někde v prostoru tu uvázly i naděje a zklamání lidí, kteří se stali herci, jejich slavné i méně slavné chvíle, které se vždy neodehrávají jen před zraky obecenstva. Divadlo je prostor, kde se stále něco děje, opakuje, končí a znovu něco začíná. Když příjdou na představení herečky, co tu srávily půl života, pamatují si co noví už nevědí. V nové hře, po letech, použije se opět náhrdelník, který dobře pamatují a vzdychnou ,,ach, tenkrát ........ to jsem......" A kam ten čas zmizel? Kam se to všechno ztratilo? Ono je to tam, v té absolutní, černočerné tmě, kdy už v divadle zbyl jenom vrátný. Do toho črnočerného ticha jsou namíchány všechny ty barvy a zvuky, smích, pláč, gesta, samet historických krinolín a známá slova, vyslovovaná pokaždé jinak a někým jiným ......
A tak to pak už dělala pořád. Ta chvíle, kdy už všichni odešli, byla její. Na chvíli se zastavila uprostřed jeviště a snila.....

Zatmění

10. března 2017 v 22:59 | SP

Ještě se ani nesetmělo a nad dramaticky těžkými mraky s narůžovělými okraji se vznášela, téměř dokonalá,
svítící koule dorůstajícího měsíce. Cestou, od dětství důvěrně známou, vracela jsem se domů a myšlenky i
i oči těkaly po všednodenních drobnostech . A náhle mi to došlo, že ta malá ještě nedokonalost kulatého tvaru je stínem té koule na které stojím. A svět se náhle zmenšil, detaily se slily do jednoduchého
obrazu tří velkých koulí, které díky svým fyzikálním vztahům umožňují bezvýznamným drobnostem - jednou
z nich jsem i já - být. A všechno, co se ještě stane, je má cesta, má iluze, má volba......... Ještě mnoho přaden
v mém hnízdě Moir, ještě se dotknout, vynést na světlo svůj stín......... ještě je čas.....
A zítra 11.3.2017 premiera - Hampton ÚPLNÉ ZATMĚNÍ
O životní cestě dvou prokletých básníků, Verlaina a Rimbauda. o vášni, zoufalství i kráse.O stínu, který nám
zanechala jejich záře .......

Kam dál