Krajková zahrada na Blog.cz

Můj muž se narodil v Hořicích. Tchyně si do Hořic jezdila pro takové ty oplatky, podobné Karlovarským, pak je napřila, přidala náplň a smotala do ruličky. Originální Hořické trubičky jsou, prostě, jen ty z Hořic. Ty co z Hořic nejsou, nejsou , zkrátka, ty pravé. Ještě možná pravější jsou nějaké ty ve Francii, ale ty se asi jmenují úplně jinak. Do Hořic totiž přivezl recepturu Napoleonuv kuchař. Mé informace nejsou přesné, tak nevím, jestli pravdě blíž není - napoleonský - tedy kuchař z Napoleonovy armády, či skutečně to byl kuchař Napoleona osobní. Dost možná, že si nějaké to výrobní tajemství nechal pro sebe a ty Hořické, tudíž chutnají trochu jinak, než ty Francouzké, v tom případě jsou opravdu originální. Nevím, jestli ta náplň, co tchyně do trubiček dávala, byla nějaká ta Hořická tradiční, nebo jestli měla nějakou vlastní specialitu, odborník na to nejsem. Když si lidé něco vytvoří sami, ještě neznamená že je to originální. To nejdříve musíme přijít na něco zcela nového, překvapivého a vyjímečného, aby to bylo hodné pravého významu toho slova. Slova už dnes často neoznačují to, co bylo jejich původním významem. Přesto jsou v nich ty původní, magické, čisté významy obsaženy. Když se ten znak, slovo, poprvé připojil k nějakému jevu. To jsou kořeny pravých hodnot našeho lidství. Pravé hodnoty každého z nás jsou originální a vyjímečné. Jen se musíme přestat bát. Být originální totiž znamená být jiný a tak trochu sám. Být si vědom svých odlišností a, v lepším případě, ty dobré a významné pěstovat zodpovědně a cílevědomě, aď si okolí říká, co chce. Někdo je takový od přírody a nemůže jinak, někdo se pro to musí rozhodnout, zvlášť, když nemá problém úspěšně plnit to, co od něho okolí očekává, včetně toho, že mu od školních let stále nějaké ,,autority" podsouvají své vidění světa. Ten, kdo se bojí, zůstane ve stádu, jeden z mnoha, co nevystrčí hlavu ze zdánlivého bezpečí společenského souhlasu. Ale, nedozvědět se, co nového a původního mohu světu přinést právě já, je smutné. Náš život pak najednou končí a my nevíme, proč jsme tu byli.

Měla jsem kdysi kratičké sukýnky/ klíčky a prstýnky od mojí maminky/ copánky dlouhé a na nich mašličky/, korálky, krajky, dvě bílé myšičky./ Čas ulít do nebes, vzpomínám ještě dnes, jak tenkrát, z jara, na rukou jsi mě nes. / Měla jsem kdysi malinké koťátko/ vešlo se do dlaně, vyrostlo za krátko/ Malé jsem měla, růžové děťátko,/ vonělo jako růžičky poupátko/ Čas ulít do nebes, vzpomínám ještě dnes, jak tenkrát, z jara, voněl bez./ Mí milí dávno někam už odešli,/ nevím, proč jsme se tenkrát už nesešli/ Vzpomínky bloudí v bludišti paměti/ všechno se vytrácí, kam, nemám ponětí/ Vzpomínám ještě dnes jak tenkrát, do nebes, pták bílý z hladiny se vznes. / Dětičky malým botkám už odrostly/ šatičky malé nikdo už nenosí/ mašličky, deníčky, vzpomínám v neděli/ po které příjde už jen pár pondělí/ Čas ulít do nebes, vzpomínám na ten les kde jen pláň holá zbyla dnes / Já a toulavý pes zbyli jsme si dnes. Cesta dlouhá do nebes.

Jsem pokřtěná Světlana Lucia, to vypadá, že mám ,tuplovaně, co do činění se světlem.To druhé jméno připomíná Lucifera, Světlonoše, což byl padlý anděl. Světelné jméno je pro krajkářku dost dobré, neboť světlo je krajky jakýsi čtvrtý rozměr. Stačí ponechat ji , vzdušně, v prostoru. Mezi vlákny lze snad zahlédnout i cosi, co se pojmem ,,světlo" marně snažime přesněji ohraničit. Pro co přesnější výraz není. Tajemství našeho bytí bez záruky.

Obklopuje nás nesčíselné množství tvarů přírody. Zřídka se v ní však vyskytují tvary geometrické. Geometrie je idea, něco jako Božský záměr co nad přírodou klene se. Nevím docela, proč matematika spadá pod přírodní vědy, ale zdá se, že dění a tvarosloví přírodní dá se jazykem matematiky vyjádřit. Však, jako každý jazyk, slovo, znak, je i matematický výpočet zavádějící. Konečné slovo nemá omezené lidské vědomí, lidský mozek, jenž účelově zastírá skutečnou, snad nesnesitelnou, pravdu, z důvodu přežití. Jen pár bláznů, kteří se narodili, z hlediska druhu, s mozkem nevybaveným příslušným filtrem , ke své škodě a utrpení, jsou schopni skutečné jsoucno zahlédnout.

Geometrie a matematika jsou schopny ozřejmit nám jak krásno vzniká, ale jeho účel a podstatu jsme schopni pochopit jrn jakousi vnitřní moudrostí o které také nevíme nic. To, co tušíme, je nevyslovitelné a jsme s tím každý sám. Pokud se odvážíme vstoupit do této tajemné krajiny, je na nás, považujeme-li poznanou skutečnost za krutou či nadějnou, bezvýchodnou či naplňující, smiřující nás s bytím v jeho chaotické krutosti a zázračné kráse. Je těžké a zraňující žít. Však, žijeme-li statečně svůj skutečný život, přináší nám jedinečná, zázračná překvapení a vzbuzuje tím naději, že cesta každého z nás má smysl a účel. Že nikdo z nás, v skutku, není bezvýznamný a sám. Jen je třeba zbavit se strachu a přestat se , pro pohodlí, obelhávat. Pravda, byť ne zcela poznatelná, očišťuje.

Někde ve mě duše má sídlí, někde v sobě duši svou mám. Ona vzlétá k oblakům bílým, vzlétá nad kraj, co dobře znám./ Duše milá, vlaštovka bílá, trápení mé utišit zná. Když se vrací z nebeských výšin, hlavu mou, bláhovou, ukolébá./ Starosti zemské ssebou si odnese, našeptává: ,,Času dost máš." Nad světské plány duše se povznese, oči dětské navždycky má./ Nemít duši, byla by zkáza, jenom ona neztrácí cíl. Se svou duší poletím ráda, až čas příjde, v nebeský klín........

Pokud se mě zeptáte, jsem-li ta osoba, co je na fotografii na mých dokumentech, odpovím ,,Ano, jsem to já". Stejně však odpovím i v případě, když ukážete fotografii děvčátka s účesem podle hrnce, klíčem na krku a se shrnutou podkolenkou. A při tom ani na jedné fotograrii už dávno nejsem podobná té kterou dnes můžete potkat. Řeknete : ,,Světluš, jsi to ty?" a já jistě odpovím, že jsem to já. Ptám-li se sebe, kdo mé ,,Já" je, zjistím, že nás je více. Někdy se navzájem hádají, některé z nich lze dokonce obvinit z jakéhosi účelového předstírání. Někdy se vezu na tom, jak mě ostatní vnímají, je výhodné věnovat pozornost jejim předpokladům o mém ,,Já". Někdy je složité rozhodnout se kterého z nabízejících se ,,Já" se chytit? Je možné říci, že u ,,Já" si můžeme být jistí barvou očí, tvarem lebky ..... Ostatní dovednosti, vlastnosti,vzhled, nadání a touhy, všechno se tak mění. Včerejší ,,Já" už není relevantní dnes.Otázka po ,,Já" zdá se tak jednoduchá, pokud se nad ní vážně nezamyslíme. To pak zjistíme, že je vlastně jedna z těch nejsložitějších. Vyřešit definitivně, kdo jsem, není možné.

Jsem bezzemek. To je méně než chalupník a domkař. Je to člověk, který slouží za mzdu, někdy jen byt a stravu. Podomek, služka, děvečka. Když nemá z čeho ušetřit na stáří a přestane pracovat, nemá kam složit hlavu.Nepatří mi ani ten kousek země, kde jsou pohřbeni mí blízcí. Pronajímám si ho a když za dva roky zase nezaplatím, ztratím právo ho užívat. Co se stane s nebožtíky, nevím. Narodila jsem se na české půdě a nevládnu jiným jazykem než mateřštinou. Představuji si, že bych zde měla mít jakési domovské právo, být tu doma. Právo neumřít hlady, když ostatní rodáci z užívání české země prosperují. Jinak, mi bezzemci, po vyčerpání svého bankovního účtu, staneme se běženci, tuláky, žebráky. Bezdomovci. V dnešních časech je mnoho takových, kteří zoufale hledají místo, kde se usadit a přežít. Svět se za časů rychlých dopravních prostředků a internetu zdánlivě zmenšil. Najednou zřetelně vidíme, jak je naše modrá planeta malá a opuštěná uprostřed nekonečného vesmíru.Dá se o ní snadno uvažovat jako o našem společném domově.Můj syn se vrátil z Japonska a přinesl překvapivou zprávu, že tam jsou lidé, v podstatě, stejní jako tady.Zdá se na snadě, že naše planeta, má rodná země, mé město, je mým domovem, Pokud si ale nezaplatím a nezaknihuji svůj díl, nic mi tu nepatří. Jediným mým vlastnictvím je to území, kam vstupuji, když sním. Je to krajina tak obsáhlá, že je k podivu, jak se naskládá do drobných záhybů mého mozku. Možná svou hlavou jen procházím a je to jen energie. Svět tak podobný i nepodobný ,,skutečnému". To je ta země, kam odejdu, až tuto opustím. Země, na věky, má.

Trochu trapná ukolébavka pro nešťastné děti.

Hluboko v lese, na stromě vysokém, ve větru divokém, hnízdečko se třese. Až bude na mále, pošlu holubičku, donese kuličku do hebkého dolíčku. S duhovou kuličkou je tam pět vajíček, z kuličky vysedí ptáček malý klíček. Maličkou branku najdeš u kytiček. Za brankou víly domeček mají, tiše si s dětmi povídají a střeží jejich tajemství. Zatím co děti v noci spí, předou jim štěstí zlatou nit,aby se ráno mohly probudit a bylo líp.

Našlapuji tiše, měkce. Ptáci cvrlikají ve větvích a kmeny hřejí sílou bytí, jímž větve, vysoko, objímají slunečnou oblohu. Letní les, omamně vonící, je jak obrovské lůno milující matky. Nejsme tu sami. Jsme milováni ......

Bloudím v zrcadlovém bludišti. Samota, tisíckrát já. Narážím, zmatená, do skel, jak vyplašený pták.Spatřená tvář, vstřícná, je za sklem. Chladné plochy zrcadlení ve svých pastích mě vězní, cestu hledám znovu a znovu. Někdo přichází, zdá se, jsem to však já, odvrácená zády. Jak Narcis dotknu se svých vlasů. Úzkost a beznaděj sestry mé, souputnice. Čekám na paprsek osvícení, na červené klubko vysvobození. Až najdu cestu ven, rozplynu se v nekonečnu. Není-li láska ve mě, není nikde na světě. Labuť zamává křídly, tak bílá, vzlétne a pere se se vzduchem těžce než nabere výšku. Pak letí a letí..... Zbavena tíže spojení se zemí je sama se svým srdcem. Mé srdce chvěje se však úzkostí z krutosti světa. Opuštěné duše bloudí svými životy. Ač Kristus nabízí svou cestu, je osamělá a trnitá. Jen láska, kterou nabízí, dovede nás k nesmírnosti zlatého Budhy. Je nadějí. Být vším je mimo bolest. Splynout, je nepředstavitelné nebytí, je nad lásku, je nekonečné jak kolébání v plodové vodě šťastného děťátka. Svět je velká šachová hra. Projde-li bílá královna celým polem, vystoupí na nebesa. Slyš neslyšné. Dotkni se nedotknutelného. Uvnitř sebe najdi to místo, bránu k bezčasí.