Když se nikdo nedívá

17. května 2017 v 0:15 | SP
Diváci už dávno odešli. Mezi prvními inspicient a maskérka. Postupně se vytratili herci, osvětlovači, zvukaři, kulisáci i rekvizitářka. A kdopak nám tu ještě zbývá? Garderobierka a vrátný. Vědí o sobě. Ale, zatím co on sedí ve své kóji a netrpělivě čeká, až zamkne za posledním, ona ještě pobíhá mezi šatnami. Ještě donést prádlo z horní pánské a v dolní pánské se zastavit pro krabici s doplňky a pak ještě do dámské, udělat si ,,strýčka" a donést tam pytel bot na zítra.
Než se v dámské otočila, ještě se rozhlédla je-li všechno v pořádku. Zatím netrpělivý vrátný prošel chodbami a když nikoho nepotkal, zhasnul na jevišti a zavřel za sebou dveře. Z dámské šatny se jde přes jeviště. I ve dne, když se zhasne a zatáhnou se šály před dolní rekvizitárnou a schody do dámské, odkud přece trochu světla přichází, je v těch prostorách naprostá, černočerná tma. Ona už zná cestu zpaměti. Když člověk nic nenese a může napřáhnout ruce před sebe, je schopen korigovat případné chyby v orientaci a nemůže se mu nic stát.,,Leda by potkal ducha", napadlo ji. Zastavila se někde před inspekčním stolkem a opatrně se vysunula pár kroků vpravo do jeviště. Kdyby se moc rozběhla, mohla by se zřítit do hediště. Zvědavě vstřebávala ten zvláštní pocit, kdy člověk nemůže s určitostí říci, kde vlastně stojí, když se tak ocitne ve volném prostoru v absolutní tmě a tichu. Snad se jí jen zdálo že něco zaslechla. Tichounce:,,Taťáno, Olgo, svačina !....." Ulekaně se ohlédla. Tma. Ostražitě naslouchala. Ticho. A pak zas, vzdálený smích .....,,Ach, zemřít, zemřít pro krásu"...... To už se opravdu bála. Opatrně udělala těch pár kroků nazpět doleva až se dotkla drátěné sítě před tahy, nahmatala kliku, vypadla do chodby a honem za sebou zavřela. I v chodbě bylo zhasnuto, ale prosklenými dveřmi matně prosvítalo světlo z ulice. Spěchala chodbou ke skladu kostýmů a oddechla si, až když se ocitla v osvětlené místnosti. Převlékla se, zamkla a klíč dole odevzdala vrátnému, který teď v divadle zůstal docela sám. Po cestě domů, opuštěnými ulicemi, nešlo jí to,,z hlavy"...,,Zbláznila jsem se? Mám halucinace? Existuje něco mezi nebem a zemí? Někdo mě chtěl vystrašit?
Nakonec, divadlo není jen představení, které se odehraje před vašimi zraky. Nejsou to jen hodiny zkoušek, technické ,,oříšky" výroby kulis a rekvizit, svět kostýmů. Někde v prostoru tu uvázly i naděje a zklamání lidí, kteří se stali herci, jejich slavné i méně slavné chvíle, které se vždy neodehrávají jen před zraky obecenstva. Divadlo je prostor, kde se stále něco děje, opakuje, končí a znovu něco začíná. Když příjdou na představení herečky, co tu srávily půl života, pamatují si co noví už nevědí. V nové hře, po letech, použije se opět náhrdelník, který dobře pamatují a vzdychnou ,,ach, tenkrát ........ to jsem......" A kam ten čas zmizel? Kam se to všechno ztratilo? Ono je to tam, v té absolutní, černočerné tmě, kdy už v divadle zbyl jenom vrátný. Do toho črnočerného ticha jsou namíchány všechny ty barvy a zvuky, smích, pláč, gesta, samet historických krinolín a známá slova, vyslovovaná pokaždé jinak a někým jiným ......
A tak to pak už dělala pořád. Ta chvíle, kdy už všichni odešli, byla její. Na chvíli se zastavila uprostřed jeviště a snila.....
 

Zatmění

10. března 2017 v 22:59 | SP

Ještě se ani nesetmělo a nad dramaticky těžkými mraky s narůžovělými okraji se vznášela, téměř dokonalá,
svítící koule dorůstajícího měsíce. Cestou, od dětství důvěrně známou, vracela jsem se domů a myšlenky i
i oči těkaly po všednodenních drobnostech . A náhle mi to došlo, že ta malá ještě nedokonalost kulatého tvaru je stínem té koule na které stojím. A svět se náhle zmenšil, detaily se slily do jednoduchého
obrazu tří velkých koulí, které díky svým fyzikálním vztahům umožňují bezvýznamným drobnostem - jednou
z nich jsem i já - být. A všechno, co se ještě stane, je má cesta, má iluze, má volba......... Ještě mnoho přaden
v mém hnízdě Moir, ještě se dotknout, vynést na světlo svůj stín......... ještě je čas.....
A zítra 11.3.2017 premiera - Hampton ÚPLNÉ ZATMĚNÍ
O životní cestě dvou prokletých básníků, Verlaina a Rimbauda. o vášni, zoufalství i kráse.O stínu, který nám
zanechala jejich záře .......

Kde jsem doma?

9. února 2016 v 2:15 | SP
Už je to nějaký ten rok ....... šla jsem domů s nákupem obvyklou cestou a myslela si na své. Slunce hřálo, byl krásný den. Zvedla jsem oči k modrému nebi s baculatými obláčky a zahleděla se až někam ,,za" do tušeného nekonečna. ,,Už brzy se vrátím domů", pomyslela jsem si vědoucně a na tu ,docela malou, chvilečku jsem , zcela určitě, věděla, kde je to místo, kde je můj opravdový domov. Bylo to, jako když chcete použít to správné slovo, ono se vám, zcela zřetelně mihne v mysli a hned se zas stratí a vy víte, že víte, ale marně se snažíte rozvzpomenout. A tak teď už vím, že někde je můj opravdový domov a až se tam vrátím, dozvím se všechny okolnosti a důvody mé dobrodružné mise v tomto rozporuplném světě.
Když jsem se narodila, bydleli jsme v kopečku u Svatojánského náměstí a tajemné uličky starého města byly mým samozřejmým domovem.Tenkrát neudržované křoviny skrývaly svá tajemství, kamenné rybníčky, lurdskou kapličku, sochy, co se hýbaly, když se člověk nedíval, Vykotlaná dlažba náměstí lákala ke hrám v nesrozumitelných bludištích a velké palce nohou bronzových soch lákaly každé dítě, aby si sáhlo. Kamenná křídla dravců střežila vchod a zrezlé ztažené rolety skrývaly netušené prostory. Točité schody od našeho bytu se natíraly křídou a pak mdle prosvěcovaly do šera při chabé žárovce jako zuby obrovského draka. Když jsem dosáhla na mosaznou lví tlapu u vchodových dveří, uviděla jsem naproti přez úzkou ulici malou zaprášenou výlohu, kde na skleněných poličkách seděly opuštěně malinké panenky z hadříků a drátků mezi naškrobenými plátky umělých květin. Tenkrát jsem o svém domově nepochybovala.
Pak jsme se stěhovaly, začala škola a opravdový život. Už jsem neměla domov, jen vždycky nějaké útočiště.
Když děti vyrostly a odpadla mi prázdninově výletová povinnost, vybrala jsem si výlet, sama pro sebe. Nevštívila jsem, poprvé, rodiště svého otce a mých prarodičů. Vitice /součástí obce je Lipanské bojiště/ jsou úplně jinou krajinou, než můj rodný Hradec Králové, jehož nudná rovina mi nepřirostla k srdci. Když jsem ve Viticích vystoupila z autobusu a podle křestního listu hledala neznámý příběh, cítila jsem, že je to má krev, že sem část mého já bytostně patří.......... ale, všechno už je pryč, příběhy zapomenuty a náhrobky na hřbitůvku vedle kostela zarytě mlčí. Až se vrátím tam, kde je všechno věčné, snad se dozvím víc, o těch, kteří mě v živtě těsně minuly a jejichž jména a zašlé fotografie zasahovaly i nadále do našich osudů. Jaká asi byla má babička, dědečkové, tetička a sestra ? A jestli, za sto let,někdo vzpomene, jaká jsem byla?
 


Cesta

20. prosince 2015 v 19:28 | SP
Když ve svém konání, práci, vztazích, dosáhneme ideální podoby, tak, jak jsme si to představovali, jak jsme o tom snili, po čase, překvapeni, cítíme jakési zklamání a začneme se nudit. Toužíme po něčem novém, k čemu bychom se vztahovali, o čem bychom mohli snít, co by nás přitahovalo svým tajemstvím. Dokonalost je bod v prostoru, za kterým se vždycky zjeví už jen prázdnota a marnost, je bez pohybu, jako by z ní život vyprchal.
To, co nás nikdy nezklame, je cesta. Cesta touhy a poznání, která, jako by s dokonalostí kráčela bok po boku, aniž by na ni dosáhla a přdstavou o ní živena, nepřestává být živoucí.
Zdá se, že život je cestou, jež je sama sobě cílem. Tahle myšlenka je stará a mnoho moudrých ji už vyslovilo. Nejspíš právě zde spočívá smysl našeho bloudění v chaosu nekonečných krás a nebezpečných pastí našeho světa. Svět je ideální místo pro nekonečná dobrodružství naší duše .....

Naplnit svůj osud

7. prosince 2015 v 23:12 | SP
Nakolik se jaro nepodobá zimě a roční období se nepřehlédnutelně liší, nepodobá se dětství zralému věku a přes to, krajina i já jsme stále týmiž. Předpokládá se, že strom, jehož větve zdají se být v zimě bez života, na jaře znovu rozkvete a zazelená se listovím, já však vcházím do období zimy bez naděje na návrat. Ohlížím se nazpět a všechna ta dlouhá léta se scvrkla do nedlouhé řady okamžiků, jež bylo si lze zapamatovat. Odvážím se zeptat, kým jsem byla, před tím, než jsem vkročila do tohoto světa, abych se mohla ohlédnout bez lítosti a odpovědět si na otázku, kam kráčím. Dozajista znovu najdu cestu k sobě. Jsem ta, která jsem, ještě jsem tady. Má lidská existence ještě nevyčerpala všechny možnosti , být, poznávat, tvořit, milovat, tak, jak to dokážu jen já a žádná jiná na tomto světě .....

Ve stínu

5. prosince 2015 v 14:17 | SP MH
Co se skrývá za našimi sny, v hlubinách vědomí, skryto v tajných zahradách naší skutečné existence, kam vkročíme málokdy, vsazeni do svých těl. Milující, milováni, bloudíme světem bez odpovědi. Martin Heidegger - V běžném chápání je stín považován pouze za nedostatek světla, ne-li dokonce za jeho popření. Ve skutečnosti je však stín zjevným, ale neproniknutelným dokladem skryté záře. Podle tohoto pojetí stínu se s nepropočitatelným setkáváme jako s něčím, co se vymyká představě, ale co je přesto na jsoucnu zjevné a ohlašuje skryté bytí.
/Martin Heidegger,Věk obrazu světa, 13.dodatek

Alzheimer

13. října 2015 v 13:54 | SP
Probudíš se a všecno je tak divné..... Kde to jsem? Kde je máma? Kam mě to zavřeli?
Cizí pokoj, z okna nevidíš vaši zahradu s pískovištěm. Čekáš, přesvědčen, že máma si pro tebe přijde. Vždycky přišla, nakonec. Vlastně je fajn, že dnes asi nemusíš do školy. Ve škole jsou ti blbí kluci co pořád otravují a nedá se s tím nic dělat. Táta říká, že je důležité naučit se prát. Se životem. Život, to znamená chodit spustu let do školy a pak do práce.
,,Tati?", ozve se ode dveří. Stojí tam nějaká paní, trochu se podobá mámě.,,Jakpak se dnes máš?"
,,Jak se mám?", zeptáš se sám sebe.,,Trochu mám hlad", odpovíš a rozhlédneš se znovu po pokoji. Mezi příborníkem a knihovnou stojí černé pianino. Posadíš se na otáčivou stoličku a zvědavě ho otevřeš, položíš ruce na klávesy a, prostě, začneš hrát. Jsi tou hudbou, notami, co ti běží hlavou, jsi bez věku, jsi .......


Po dlouhé nemoci umřel Milan Švenda. Skoro doposledka žertoval.......
Vybrat si umírání ...... zdravý dement, nebo dlouhé utrpení při vědomí ? Někdo má štěstí a příjde to naráz, nečekaně. Vybrat si nelze.Švendovi to osud nijak neulehčil.
Jsem ráda, že mi ještě dlouho před tím, než to přišlo, stačil říct, že tenkrát, v Jiráskových sadech, jsem se mu taky líbila. Bylo mi sedmnáct a on byl moc hezký. Vypadal mladší, než ve skutečnosti byl, vždycky. Jeho manželky byly z těch nejkrásnějších.
Ale, ten svět už byl, Milan Švenda už tu není. Jiráskovy sady jsou však na svém místě a pokaždé si vzpomenu ......

Schopnost lišit se?

8. října 2015 v 11:20 | SP
Alfred Stevens, La Parisienne Japonaise


Termínem ,,schopnost" se myslí, že člověk má, k věci, jisté nadání, které může, ale nemusí, rozvíjet podle potřeby. Naopak ,,neschopnost" je vnímaná spíše jako omezení, byť by šlo o neschopnost lhát a podvádět. Schopnosti se dává přednost, ,,všehoschopní" se dnes obvykle dobře prosadí.
Tedy, schopnost lišit se. Možná s tím má někdo problém, být jiný, než ostatní. Já ne. Nazvala bych to však spíše neschopností. Neschopností nelišit se. Jsou chvíle, kdy bych ráda byla takovou docela normální. Ale nejsem. Nikam docela nezapadnu a odevšad čouhám.
Kdysi, když se o Aspergeru ještě nemluvilo a lidí, jako já ......... no, nechme toho ....... řekl mi jeden moudrý psichiatr že budu mít život - když se to podaří- zajímavější a krásnější než je běžné, ale také těžší. Měl pravdu a dodnes na něj vzpomínám, protože moudrých psichiatrů je málo. Možná na to mělo vliv, že věděl, že brzy zemře a když se s tím lidé smíří, myslí trochu jinak.
Ale, kdo nemá těžký život ? A teď už to mám dobré. Na stará kolena jsme už, z perspektivy mladých, všichni, tak trocu, divní. Proto si staří mohou dělat co chtějí a nikdo se tomu nediví.
Když nám kdysi patřil svět, také jsme si anonymních dědků a bab moc nevšímali, ale všichni jsme znali ,,kloboukovou" - paní, co nevyšla bez pokrývky hlavy, a také ,,vodníka" - pána co chodil jen v zeleném. Zajímalo nás, co jsou zač a jaké je jejich tajemství.
Tak nevím, nebudu také příliš nápadná ve své nové, vyšívané jupičce, v pletené čepičce a v botách o dvě čísla větších, aby byly pohodlné ?
Nakonec, vlastně nejsem tak jiná. Snad jinak reaguji, jiné věci považuji za důležité a to se odráží v tom, jak se jevím svému okolí. Ale uvnitř, v tom základním, se zas tolik nelišíme. Je to jak se psy a kočkami. málokterý z tvorů toho druhu je tak pozoruhodný kočkopes, že by bylo obtížné ho někam zařadit. Psi štěkají, kočky mňoukají a poznáte, když vám důvěřují. Jestli nás mají rádi, nebo nás jen respektují, kdo ví ? Tak i lidé. Jsme smutní a nevíme proč. Nebo, natruc, veselí za každou cenu. Máme a nemáme se rádi. Takoví, či makoví, máme štěstí, či ne. Chceme příliš, nebo příliš málo. I toho největšího blbce, nejošklivější nánu, může někdo upřímně milovat a oni jeho. Chtít být jiný? Proč? Chtít být jako všichni? Proč? Jde o radost z ,,bytí" a víru, že to všechno má smysl ....

Asperger

24. září 2015 v 14:36 | SP
Člověk se narodí do světa kde není sám.To však neznamená, že se nebude cítit osaměle. To je otázka nadání ke komunikaci. Když si s někým rozumíme, ba, jsme si jisti, že se na jeho empatii můžeme spolehnout, necítíme se sami. Někdy však je život spíše řetězcem nedorozumnění. Jsme neustále zklamáváni ve svém očekávání. A právě tak máme pocit, že jsme zklamali lidi ve svém okolí, kteří nám projevili přízeň z důvodu jakéhosi očekávání. Máme pocit, že jsme selhali a to především z důvodu, že jsme vůbec nepochopili základní téma, jako bychom byli cizinci z jiného kulturního prostředí. Naše rodná řeč je jinou řečí než ta ostatních rodáků, přes to, že užíváme stejná slova. Řetězec naděje, očekávání a zklamání , nás frustruje. Komunikace se nejeví jako smysluplný prostředek jak se přiblížit k druhému. Začneme se tedy komunikaci vyhýbat. Přes to že se snadno dorozumíme v instrumentáliích běžného života, zapojeni do mechanismu všednodenního dění, vzdálenost k osobnímu porozumění zdá se nepřekonatelná. Žijeme ve své křehké bublině jako, svého druhu, anylytičtí pozorovatelé, co se snaží rozluštit civilizační kódy a sledovat následky příčin. Někdy je to velmi zábavné, ale nemá to nic společného se sounáležitostí. jakousi základní empatií, kterou pozorovaní zdánlivě sdílí. Jejich konání, někdy, z našeho hlediska, postrádá logiku. Cítíme se osamělí i když vedle sebe máme lidi,jejichž postoje a reakce jsme se naučili. Víme o nich více než oni o nás. Alespoň tak se nám to jeví, neboť, co opravdu, ve skutečnosti, cítí, nejsme sto zcela odhadnout. Víme jen, jak formulovat svá zdělení pro ně srozumitelně. Jejich blízkost nás zbavuje úzkosti. Cítíme se pak součástí širšího společenství. Pokud se však právě nepodílíme na společné činnosti, nejsou, tak docela, součástí našeho skutečného života. Kdyby z něho však zmizeli, zbylo by po nich nesnesitelné prázdno. I když, paradoxně, pokud někdo z blízkých přestal existovat na tomto světě, stal se součástí mého světa vnitřního a jako bychom, od té doby, byli více srozuměni. Jeho příběh se uzavřel do celistvého útvaru, který lze nahlížet z různých stran jako umělecké dílo, které, jako takové, stále znovu oslovuje v jiných souvislostech. Pokud se pak, logicky, domnívám, že můj skutečný vnitřní život se vztahuje spíše k skutečnosti mimo život v aktuálním čase, lze se domnívat že bytí aktuální přítomnost přesahuje. Bytí tedy není nutně součástí života v reálném čase. Až odejdu z tohoto světa stanu se součástí příběhů s posláním, které v pozemském hluku zapadly bez povšimnutí. Pokud však neexistuje nic, než pozemský život /což , tak docela, nedává smysl/, nebudu zklamaná. Neexistence nebolí.

Mnozí a nemnozí

23. července 2015 v 11:12 | S P
Moje maminka byla dáma. Jednou si stěžovala, že, když jede na výlet se skupinou ,,památkářů" /což byla různorodá skupina lidí různého věku a profesí, kteří sdíleli zájem o historii a přírodu/ i když cestují /většinou vlakem/ do městského prostředí, účastnice jsou vybaveny jako by jely do přírody, tedy kalhoty, sportovní obuv a batůžek, zatím co ona se k té příležitosti oblékne adekvátně, tudíž má lehké šaty, svetřík. boty na pevném, zvýšeném podpatku a kabelku. Vždyť přece svačina a malý skládací deštník, peněženka a pár drobností, se do kabelky snadno vejdou. Nač batoh, do města?
Mamince bylo už přez osmdesát, stále v dobré kondici /její zpozdilá úchylka řídit se bontonem první republiky byla u ní známka celoživotního normálního psychického stavu/ a její údiv vyplýval z ,,rozumného" a ,,moudrého" postoje staré dámy. Namítla jsem, že je to teď tak normální, protože je to pohodlné. ,,Pohodlné, normální?", kroutila matka hlavou. Přitvrdila jsem: ,,Kolik žen na tom výletu mělo batoh a kalhoty?" ,,No, skoro všechny." ,,A kolik jich mělo kabelku a boty na podpatku?" ,,No, jen já.", odpověděla matka nechápavě. ,,A tak mi pověz, kdo je normální. Čistě statisticky." Mlčela. Naštvala se. Myslím, že o tom ani dál nepřemýšlela. Zkrátka se to nehodilo do jejího aspergrovského světa.
Jablko od stromu daleko nepadá. Mám svůj svět. Trvalo dlouho, než jsem došla k přesvědčení že na něj mám právo. Že je ,,normální" být jiný než ostatní /je to složitější o to, že každý z ,,ostatních" je vlastně jiný/. Už jim nezávidím, že spolu jen tak jsou a štěbetají o ničem, sdílejí obecný vkus a hodnoty, jsou si jistí svou, obecnou pravdou, vzájemně se o ní ujišťují, aniž by ji blíže zkoumali /kdo ví, na co by přišli/ a je jim spolu dobře. Zvykla jsem si na svůj osamělý svět. Ale, díky matčiným kolizím a pozorování jejích,leckdy docela neobhajitelných, postojů, vzala jsem na vědomí, že lidi jsou, zkrátka, lidi. Ač se chovají destruktivně a hloupě, v davové psychoze, snad, ze strachu před sebou samým, utíkají se k davovým scénářům, vím, že to tak bylo vždy. Jsme takový živočišný druh. Sebezáchova nám určité postoje velí. Jen někteří směšní jedinci se odváží jít proti proudu. Zůstávají na okraji a ve vypjatých okamžicích jim jde i o život. Příběhy těch, kteří nešli s davem, v dobrém i zlém, známe z dějin a literatury. To jsou jen dějiny, jen literatura ....říká se obecně. Ale nemnozí takoví právě teď prožívají své dobrodružné životy. Trochu osamělí, ale čímsi jedineční a nezapomenutelní, jako moje matka .........

Kam dál