Únor 2010

Virus

24. února 2010 v 10:04 | SP
Mé tělo bojuje s nějakým virem. Virus je na mě zlý, bolí a je otravný. Život s virem nestojí za nic. Kdybych, alespoňm mohla jen spát. Ožrala bych se a spala dva dny. Nebo tři. Ale se spánkem už to není, jak to bývalo. Děsím se doby, kdy mi bude takhle blbě už pořád. Nebo ještě hůř. Protože budu stará a budu umírat. Nepředstavovala jsem si, že se něčeho takového dožiju. Zatím to jde, až na tu vypadlou plombu a další nepříjemnosti. Ale nepříjemnosti byly vždycky. Teď jsou jenom nahrazeny jinými. Je odporné, když se tělo dožaduje pozornosti. Je těžké fisicky být. Když tělo není to podstatné a neruší, je ,,být" někdy skvělé. Velmi dobrodružné. Ale i to dokáže bolet. JInak, ale stejně nesnesitelně. Vlastně mám už život za sebou. Teď už mě čekají jen účty. Nemám ráda ticho přd bouří. Bojím se víc, než v bouři. Někdy bych už radši byla mrtvá a měla to za sebou. Ale, možná, nečekaně, ještě si stačím splnit všechny své sny.Proto ještě nemohu umřít. Z úcty ke všem, nečekaně splněným snům, v minulosti. Děje dostávají smysl v čase. Je třeba být pokorný a trpělivý. Nedočtená kniha nedává smysl. A pointy jsou tak osvobozující.

Garderobierka

22. února 2010 v 9:29 | SP
Vstupuji do labirintu
drak ještě spí za černými závěsy
dusná tíže na prsou
temné obavy
Jak neviditelný sluha
krásky a zvířete
plním své úkoly
Kráska i zvíře jsou stejným nebezpečím
selhání
drak je uspokojen
když všechny obětiny leží na svých místech
žádná nechybí
Probouzí se do slávy
bubláním drobného pramínku
sílícího v mohutnou řeku, někdy vodopád
aby, v tichosti, pak stanul nad propastí
Zbytky hostiny jsou žalostné
ticho rozhostí se v opuštěných chodbách
Kněžka opouští svatyni
drak už dávno spí

Nad herdulí

14. února 2010 v 1:03 | S P
Posílám věnečky po vodě Posílám věnečky po vodě,
kraječky moje, bláhové. naslouchám ozvěně,
Dítě nad propastí. ohlížím se za stíny.
Tak nebezpečný a zrádný svět. Který z hlasů je Boží ?
Kde jsi, ty, který jsi? Učím se být pravdivá.
Prosím o milosrdenství potvrzení Učím se být.
smyslu
správného směru cest.
Vím, hra je rozehraná,
kostky vrženy,
pyrámy stojí,
tvé i ďáblovy.
Čí jsou všechny krásy světa,
tvé, nebo jeho ?
Jsem uvnitř, nebo vně ?
Nepatrné zrnko v božím mlýně ?
Kámen v řece času ?

Nezdá se to být o krajkách. Ale myšlenky nedají se oddělit od tichého spřádání nití. To, co zbyde po jejich plynutí, jsou právě ty spletence, vázání a vazby, barevné kombinace a náhodná setkání. Je těžké najít cestu ven z vnitřní zahrady. Vrátka jsou zarezlá, nikdo nesdílí stejné představy. Jistě, že jsme každý sám, jen někdo si to nepřipouští. Tak vzácné jsou dotyky, prostoupení, okamžik srozumění. A není to slovo, ani obraz, co to způsobí. Je to něco mezi tím. Jako prázdno, zachycené mezi krajkovými oky. Podstatné nic, co odlišuje krajku od tkaniny.