Nad herdulí

14. února 2010 v 1:03 | S P
Posílám věnečky po vodě Posílám věnečky po vodě,
kraječky moje, bláhové. naslouchám ozvěně,
Dítě nad propastí. ohlížím se za stíny.
Tak nebezpečný a zrádný svět. Který z hlasů je Boží ?
Kde jsi, ty, který jsi? Učím se být pravdivá.
Prosím o milosrdenství potvrzení Učím se být.
smyslu
správného směru cest.
Vím, hra je rozehraná,
kostky vrženy,
pyrámy stojí,
tvé i ďáblovy.
Čí jsou všechny krásy světa,
tvé, nebo jeho ?
Jsem uvnitř, nebo vně ?
Nepatrné zrnko v božím mlýně ?
Kámen v řece času ?

Nezdá se to být o krajkách. Ale myšlenky nedají se oddělit od tichého spřádání nití. To, co zbyde po jejich plynutí, jsou právě ty spletence, vázání a vazby, barevné kombinace a náhodná setkání. Je těžké najít cestu ven z vnitřní zahrady. Vrátka jsou zarezlá, nikdo nesdílí stejné představy. Jistě, že jsme každý sám, jen někdo si to nepřipouští. Tak vzácné jsou dotyky, prostoupení, okamžik srozumění. A není to slovo, ani obraz, co to způsobí. Je to něco mezi tím. Jako prázdno, zachycené mezi krajkovými oky. Podstatné nic, co odlišuje krajku od tkaniny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama