Březen 2010

Vánoce

31. března 2010 v 13:05 | SP
U nás jsme už všichni velcí a nikdo nevěří na zrození Spasitele. Jednu z nezbytností našich Vánoc, piškoty /hodí se na vosí hnízda, tvarohový dort a rumové koule/, jsme dojedli minulý měsíc.Před svátky je zlevnili v Tesku, tak jsme měli velkou zásobu - nikdy nevíš, jestli pečeného cukroví bude dost. Nicméně, k pečení jsme se vloni nedostali, poslepovali jsme koupené sušenky máslovými nádivkami a polili čokoládou. Neupekla jsem ani tradiční bábovku v hliněné kapří formě. Davávala jsem do ní příšky, rozinky, kousky čokolády a kandované ovoce. Neměli jsme ani stromeček. Ale štědrovečerní večeře se vydařila a milých, drobných dárků bylo dost. Inu, dospělé děti v nekonzumní, nekřesťanské rodině. Zbývá jen vzájemná láska a teplo rodinného krbu. Trochu tajemné atmosféry dodalo jen mihotavé světlo svící. Ztratilo se vněm, že jsme nestihli ani předvánoční úklid.
 Na Vánoce jsem se těšila, když jsem byla hodně malá, dělaly se pro mě a tajilo se mi to. Od okamžiku aktivní účasti - úklid, pečení - bylo použitelné jen školní prázdno. Oddych před pololetním vysvědčením, které , pro mou matku, bylo vždy nečekaným úderem. A já to věděla dopředu.
 Pak přišla doba, kdy jsem, přípravu Vánoc, tajila svým dětem. Můj muž se mě ráno, před Štědrým večerem, zeptal : ,, Máme dárky pro děti ?" A měli jsme. Někdy jsem se ztrefila a měly z nich i radost. Když byly maličké, měly radost vždycky. A já se těšila, jak si konečně odpočinu, když je navařeno a napečeno. Nezřídka však udeřila chřipka a já byla ráda, že si to alespoň v klidu odstonám.
 Možná bych i podlehla kouzlu vánoc, kdyby kolem nejásaly už od října. Měla bych se odstěhovat někam na samotu,kde věci dostávají svůj logický, původní význam. Ale měla bych daleko do krámu. Musela bych se naučit chovat kozu se slepicema a pěstovat brambory. Ostatně, nemám ani na to stěhování.
 Možná jsou, pro mě, svátkovatějším svátkem Velikonoce. Jaro je opojné. Zázrak prvních lístků a kytiček.Ukřižování je silný příběh a týká se nás všech, kdo se snažíme zachovat si lidství v postmoderním světě.
 Nebudu barvit vejce, péct beránka a mazanec. Doufám, že , kromě vnuků, nikdo u nás nezazvoní s pomlázkou. Ale Velikonoce znamenají, že zima je pryč, zazelenají se louky, příjdou jarní bouřky a teplé noce. Kdo by se těšil na Vánoce.

O textilu a čase

15. března 2010 v 10:43 | SP
Hmotný svět mě oslovuje, protože je stálý. Jako AS jsem stále trochu zmatená z lidského hemžení kolem sebe a ne dost dobře se orientuji. Jako cizinec ve vlastní zemi, říká se. Mezi porcelánem, papírem, dřevem, kovem, sklem a vším tím, co nás obklopuje, textil má vyjímečné místo. četla jsem kdysi jakýsi čínský román, kde dali retardované holčičce každý den do ruky čtvereček hedvábí a posadili jí na dvorek za domem. Ona si ho tam hodiny a hodiny skládala a rozkládala, zvedala proti sluníčku a muchlala ho. V té holčičce jsem se poznala. Moje spolužačky dávno už pletly a háčkovaly, šily na panenky a já splétala copánky ze zbytků vln a skládala si hadříky se zubatými rohy z nějakého vzorníku damašků. ,,Svět" mě později donutil, v rámci svého tíhnutí, dělat něco chvályhodného. Podstatné je však dotýkat se, zachytit čas do prázdna mezi krajkovými oky, zaplést ho do barevné změti, zaznamenat náladu, která svede k sobě hrubé s jemným a čistě náhodou se ukáže že, dosud nemožné, je přesným vyjádřením podvědomých přání. Textil na sebe váže naši intimitu, prostředí, které nás obklopuje, zaznamenává svou dobu a jako stará písnička, připomene dobu svého vzniku, přičemž odhalí i cestu časem. Textil je koncept, sám o sobě, ve chvíli, kdy je stvořen, je na začátku své cesty. Šedne, zdá se umouněný a opotřebovaný, dokud nepochytí zlatohnědou patinu, neodolatelnou, jako kouzlo starých vitrín, uschlých svatebních kytic, vybledlých gobelinů a vyšívaných pompadurek. Je to něco jako letokruhy. Textil je živý, dýchá a časem se mění. Má svá tajemství. Je to můj nejbližžší přítel kterému se se vším mohu svěřit.
Sukně mé maminky. V osmdesátých letech jsem z ní měla halenku. Kraječka dole je podle podvinku z pozůstalosti Idy Plzákové.
A tohle je sukně mé tchyně. Je hedvábná. Tchyně ji měla v komoře na hadry. Získala zašedlou patinu, která ohladila původní ostrý kontrast červené a zelené v bělostné ploše.

Dauphinovo srdce

10. března 2010 v 10:35 | SP
Mé bolavé srdce......... hoří !!!!!!
Otázka položena.........
Neviděná tvář se nedívá.

Navždy ztracená

7. března 2010 v 21:34 | SP
Má milá, tolik se mi po tobě stýská.

S růžovou

7. března 2010 v 0:08 | SP
Řád je krásný. Je krásný,jen když se docílí poprvé. Když vystoupí z chaosu. Když jednotlivé položky se zakloubí do vnitřní logiky, nic neschází, nic nepřebývá. Je to jako zázrak prozření. Je nastolen řád. Zdá se, že nyní jsme pochopili, máme systém a vše už půjde snadno. Ale řád platí jen chvíli. Je lidský, tudíž nedokonalý.Za chvíli nudí, je jak těsná kazajka. Už neskýtá výhled, který zdál se obsahovat logiku světa. Nefunguje.Je brzdou a stíní obzoru. Čekáme na nové prozření, platformu, ze které se nově rozhlédneme a nadýchneme stříbrojasného vzduchu. Znovu nám narostou křídla. Jsme přece stvoření Boží.
Napadlo mě to v souvislosti s krajkou. Ta paličkovaná má tolik možností a systémů, v každé Evropské zemi má trochu odlišnou tradici, kánony, řemeslné postupy. Myslela jsem si, že z řemesla paličkované krajky, už vím všechno a další je už jen variací téhož. Stačilo navštívit Italii.
Florentský řetízek, fenomén. Stačí otevřít knihu o evropské krajce a dívat se pozorně. A tolik je těch, co si troufají tvrdit že vědí a umějí všechno. Že vědí, co je správně. V krajce je všechno dovoleno v našem svobodném, postmoderním světě. Stejně, jako v životě. Svoboda. Použitelná jen ve chvíli, kdy jí nastolíme nějaký řád.

Skořicový anděl

6. března 2010 v 23:39 | SP

Modrý anděl

6. března 2010 v 14:32 | SP

Samoto ....

5. března 2010 v 22:36 | SP
Chci tě chytit do svých sítí, samoto.
Buď mou přítelkyní.
Tiše mě kolébej, do usínání,
utop mě v houpavých vlnách moře času.
Šumění v lasturách šeptej mi.
Vybarvi zeleň červeň a modř tajemných zahrad,
kde s tebou bývám.
Možná jsi cestou.
Možná jsi samou smrtí, jejíž náruč konejší.
Ofelie mezi květy pluje po hladině.
Posílám věnečky po vodě.


krajková zahrada

5. března 2010 v 22:06 | SP