Duben 2010

Bez víry se nedá žít

22. dubna 2010 v 13:02 | SP
Věříme. V našem virtuálním světě nám nic jiného nezbývá. Věříme, že jíme, co píší na obale. Že ,,šampon" je šampon, když to píší na piksle. Věříme, co nám říkají, co píšou, co nám ukazují. Nevěřit je paranoidní. Nevěřící je blázen - tedy, ostatní si to o něm myslí.
 Naše malé děti věří na Ježíška, protože nechceme, aby tak brzo pochopily, že všechno je jen za peníze. Že se počítá kolik a za kolik, vydělí koeficientem zámožnosti a od toho se odvozuje láska a přízeň.
 Ale komu a čemu, v
víra

e skutečnosti, můžeme věřit? Sobě ? V sebe ? A co, když hlava neslouží, jak chceme, naše snahy selhávají, naše úvahy se ukáží scestnými ?  Když nevíme, bojíme se. Někdo zpívá, někdo utíká, někdo kolem sebe kope. Radila jsem dětem, když se bojí, jednoduchou modlitbičku : Andělíčku, můj strážníčku ..... Třeba jsou andělé, systém a Bůh - poslední instance k odvolání. Možnost k naklonění přízně osudu. Neboť, nevěříme-li v osud, smysl života a bytí vůbec, jsme už jen zvířata s vyvinutějším mozkem. Někteří věří, že to právě jsme. Zvířata mají jen funkční vlastnosti, i když podivuhodné. Jejich strachy jsou oprávněné a zvládají je podvědomou reakcí - ve svém přirozeném prostředí. U lidí není něco v pořádku, funkčně. Jsou iracionální. Je snad naše přirozené prostředí jinde než na této modré planetě ?  Máme někde, ve svém zvířecím těle, tajemství, duši ? Jsou věčné otázky, na které se, zřejmě, stále špatně ptáme. Snad bychom ani neunesli odpověď. Abychom nepropadli zoufalství, zbývá nám víra. Tak, jako před drsnou realitou chceme uchránit své děti. Ježíšek, Bůh se vými anděli nebo vesmírná jednota, všeobjímající zářivá nádhera splynutí s konečným stavem nekonečné , blažené, prázdnoty ..... to všechno si dokážeme, i nedokážeme, představit. Je to úlevné a snad i smysluplné. Proč jinak žít, rodit děti a léta je vychovávat. aby potom unikaly hůze z bytí sebedestruktivními radovánkami nebo propadaly depresím ?  Vždyť, uvěřit v tajemství, smysluplnost osobní cesty, zastání a radu mocnějších sil, svou jedinečnost a poslání, to si přece přejeme, pro své děti, všichni, od okamřiku, kdy přestanou věřit na Ježíška.

Terorismus

14. dubna 2010 v 12:52 | SP
Zeptejte se, proč jsou tak vzteklí. Stále si klademe špatné otázky a to i v případě kriminality obecně. Proč z nevinného, bezbranného a čistého děťátka, vyroste terorista? ,,Jsme přece jedné krve, ty i já." Zamysleme se, bez předsudků, co by z nás udělalo teroristu. Nejsme ,,my" a ,,oni". Jsme jedno
lidstvo. A neříkejte, že ne, vy vymazlení, napapaní, bezproblémoví správňáci.

ptáci

14. dubna 2010 v 12:28 | SP
Ve snu je létání tak snadné. Stačí se trochu rozběhnout a rozpažit. Dostanu se tak přes řeku a uniknu, k údivu přítomných, nebezpečným pronásledovatelům. Ve skutečnosti je tělo tak těžké. Jen vyjímečně, ve svém věku, zapomenu, že ho mám. Však, ve snu, přece tak samozřejmě a snadno, létá každý. Je možné snít o tom, co jsme nepoznali? Možná je tělo jen pozemským hostitelem naší duše. O tu je třeba pečovat. Možná přetrvá.
PTÁCI