Říjen 2011

Památníček secesní

31. října 2011 v 15:59 | SP
Kdo se to toulá po hvězdách? Psali to v knížce. Nemáš strach? Vždyť ,,za světem svět žádný není" říkali ti. A v rozednění zmizí i hvězdy z oblohy. Jistě víš, chlapče ubohý, že hvězda je jen hmota vzdálená. Nyní, ni po smrti, žádná ti slíbená. Jak unést lidská břemena a bez naděje hledět k nebi. Co se životem počít, člověk neví. Líto je mu ztraceného času. Však přece cosi z nebeského jasu, hluboko uvnitř, každý asi chová. Co perla na dně studně hluboké, co démant v pouštním písku skryt, křišťál v skále stisknut ze všech stran, tam, kde srdce svoje slyšíš bít, duše snad přece úkryt má a najde ho, kdo hlasu naslouchá, jenž šeptá tiše ,, pozemské vše vzdej a nekonečnem v let se se mnou dej ......"

Zavolej, bude tě následovat, nech mě zemřít!

29. října 2011 v 15:34 | SP
Zavolej, bude tě následovat, nech mě zemřít!
kolem r. 1867 Julia Margaret Cameronová 1815 -1879

Déšť

24. října 2011 v 16:41 | SP
Spustil se déšť. Kapky stékaly po mé tváři, vytrvale padaly mi na ramena a cestu předemnou. Nebyl to ten jarní, voňavý, deštík. Chrastil ve vybledlé, suché trávě a tepal do zabláceného dláždění. V sychravém dni nemá každý své hnízdo, teplý koutek, k němuž vede známá cesta. Kam patří. Kde bydlí, jí a spává. Kdo jsem, bez svého hnízda, svého času, města a jazyka? Snad by se dalo napevno zachytit toho ,,jsem", alespoň na čas. Však to nejpodstatnější, co je, bylo a co tu zůstane, je ten, stále stejný a pokaždé tak jiný déšť. A to všechno bych chtěla vzkázat jistému JB, protože není důležité, co bylo, ale že tu stále ještě jsme.