Listopad 2011

O lásce

14. listopadu 2011 v 13:18 | SP
To je ta potíž se slovem ,,láska". Vezmeme-li sex, veličinu těla. Když se ,,jejímu veličenstvu" zachce, ovládne svými hormony náš mozek. V naturální formě máme, prostě, hlad na sex a ten má různou podobu, někdo holky, někdo kluky i jiné, co naděláš. Jindy je sex rafinovanější /to pro nás stydlivější/, zamilujeme se. Do kohokoliv, podotýkám.Zažijeme cosi, co vypadá jako osvícení, prozření a ,,ztratíme hlavu".Logika a soudnost jsou pryč. Dokud nevystřízlivíme. A pak je tu LÁSKA. Náklonnost, která někdy souvisí se sexem, někdy ne. Někdy to ,,božské spojení" je vedeno touhou po prostoupení, sjednocení. Sex tu není pánem, ale prostředkem k zažití nepředstavitelného a nevyslovitelného a pohlaví tu nehraje roli. Ostatně, jakého pohlaví jsou andělé?

Nemožné

10. listopadu 2011 v 10:47 | SP
Nemožných situací, událostí, nehod, nedorozumění a míjení, toho jsem si užila už dost. Zkrátka jsem nemožná. Všechno si zkazím, zašmodrchám, zbytečně zkomplikuji, spletu ,,páté přez deváté".Zdá se, je to i dědičné, být nemožná. Navíc nezámožná, což se neodpouští. Být nemožný si může dovolit jen ten, kdo na to má. A já mám jen talent na nemožné. Už jsem přemýšlela nad tím, jak to vlastně dělám, že se mi to vždycky tak zvrtne. Ale ono to jde, tak nějak, samo. Vlastně i ti okolo mě jsou občas nemožní, ale, nějak tak, lidsky. To já jsem absolutně trapná, nepatřičná, mimo a ulítlá. Jistě, mám spoustu možností, ve kterých se orientuji. Jsem kreativní - co mi taky zbývá, když se musím neustále vykrucovat z těch svých , nemožných, pastí, které jsem si sama nastražila. Má duše dychtí po pochopení. Obracím skutečnosti bytí jako sklíčka v kaleidoskopu, seskupí se pokaždé jinak a vždycky krásně. Ta spousta možností mě fascinuje. Je nemožné vybrat jednu stálou variantu. Vše se okamžikem mění, podle nálady, náhody či změnou počasí. Nejdůležitější veličinou je snad světlo. Ve všech možných významech toho slova, i v těch, které nelze popsat. Myslím, že jsem nemožná, protože jsem nečitelná Moje platforma je relativní, ztrácím pevnou půdu pod nohama. Trčím někde mezi nebem a zemí a kladu si otázky, na které se nikdo neptá. Na které odpovídá jen osvícení. Je nemožné nedělit se o svět s ostatními. Sdílet ho s nimi je však nemožné.

Secesní podzimní

8. listopadu 2011 v 10:15 | SP
Podzimním listím brouzdám se dnes, zase. Je další podzim, v dlouhém čase, jež vypršel mi podzimními dešti. S přírodou sílu ztrácím a chtěla bych jen spát, snad nedožít se rána bylo by mé štěstí.Jen tichý šum dekadentních barů ze snů mých, secesních, obhájí čas tvarů, barev podzimních. Na podzim chtěla jsem pít a podlehnout vášním, kdysi. Však čas už odnesl žár a smazal dívčí rysy. Stárnoucí sudice jsem, ve větrech podzimních vlaje můj šál. Nakročená k nebytí stojím tu dál. Krajkový vějíř rozprostřu před starou tvář ,jen hlas můj světlem je na cestě, stromy podzimní stojí jí stráž, jak věnce pohřební, kytice poslední. Pak slovo, naposled vyřčené ? Snad křídlo ptačí, do větru opřené, kamínek vhozený na temnou vodu. A ticho nevrátí už více, tu ztracenou, duši temnou, duši světelnou, stín její i žár.