Únor 2012

Co by se stalo, kdyby ....

17. února 2012 v 12:16 | SP
Děti měly doma takovou knížku. Byla to jedna z nejoblíbenějších. Však, ta otázka je pro děti smysluplná. Mají celý život před sebou, čekají je rozcestí, slepé uličky. Potřebují cvičit takovou fantazii, aby se mohly rozhodnout, když na rozhodnutí příjde. Co s takovou otázkou já? Litovat možných životů, které jsem neprožila? Ostatně, výzvy v mém životě byly jednoznačné - ber, nebo neber. Musela bych se jiná už narodit abych si mohla vybírat mezi alternativami. Vždy jsem měla jen jednu příležitost, druhá možnost byla jen vzdát to.Tíhla jsem k tomu, zdálo se to pohodlnější, ale ...... Pohled nazpět tvoří přehlednou mapu mých cest, rozhodnutí. Můj život směřuje k jednotě duše, blíženecké a rozporuplné. Už nestihnu být bohatá a slavná a o to tu ani nešlo. Má stará duše se posunula dál k smíření a moudrosti.
Když jsem, v minulém životě, byla transexuálem (a upozorňujei, to neznamená být mužem) přála jsem si být ženou. Ani v tomhle životě nechtěla jsem být ničím jiným. Vášně, děti, Rodinka a Krajkářská škola, manželství, šatečky, vlasy do pasu. To tělo však nikdy nemělo ty pořádné, ženské tvary a vždycky tu bylo nějaké ,,ale". Ano, muži, co ti pomatou hlavu a chceš být jen s ním a na ničem jiném nezáleží ...... A ženy, zvláštní oběkt pozorování, nikdy jsem je nepochopila, nikdy jsem mezi ně nepatřila. Co jsem tedy za pohlaví? Bezpochyby ženské, ale má duše zůstala na půl cesty, není tak snadno určitelná a nedá se tak snadno přiřadit. Jsem nesena svým osudem, svým zapomenutým přáním, mám život, jaký jsem zřejmě chtěla, ale už nevím proč. Tvor, který se nehodí nikam. Co by bylo, kdybych byla jako oni, ony? Měnila bych? Po dlouhých letech hledání odpovědí na špatné otázky už nejspíš ne. Zbývá jediná : Má to opravdu nějaký smysl, nebo je to, prostě, jen tak? Třeba můj příští život bude ještě dál od lidí, třrba krutější, ale blíže už k nanebevzetí, nebo , lépe, k splynutí s všehomírem. To příští je mé ,, Co by bylo, kdyby ........

Mrazivá noc

5. února 2012 v 15:48 | SP
Fialový polosmutek se sny něžně ladí. Možná se nehodí, v mrazivém dni, snít o fialkách a vůni bezu. Zdalipak broučci dočkají se jara ve svých skrýších, ptáčci v hnízdečkách, zajíčci v pelíšcích, myšky ve svých doupátcích? Je ticho, k ránu. Mrazivou tmu za okny nerozkřísne střípek sněhové vločky. Holomraz děsí mě krutostí svou. Být Ibsenovou hrdinkou závěsem těžkým, sametem fialovým srdci svému ztajila bych noc. Výkřiky mrznoucí na ústech, slzy zmrzlé na tváři. Bělostnou rukou zvedla bych šálek k růžovým rtům. Za mrtvé oblékla bych hedvábné lila. Jak ratibořická paní za padlé v šestašedesátém. Co zbývá, když zoufalství na nás hledí z nevinných očí a nemáme sil, ba ponětí, jak pomoci. Snad, jen, pokora. I můj život zkončí jednou v třeskutém mrazu zapomnění. Milosrdní andělé, malé prodavačce sirek leťte vstříc. Své chladné srdce do prázdné krabičky od sirek schovám. Dědovy palčáky ustelu pod polštář. Dědo, zima je a nikdo nedýchá na střípky pod nehty. Dědo, řeka je zas zamrzlá, ale brusle mi dávno zrezavěly............