Březen 2012

Moje země

22. března 2012 v 12:31 | SP
Jsem bezzemek. To je méně než chalupník a domkař. Je to člověk, který slouží za mzdu, někdy jen byt a stravu. Podomek, služka, děvečka. Když nemá z čeho ušetřit na stáří a přestane pracovat, nemá kam složit hlavu.Nepatří mi ani ten kousek země, kde jsou pohřbeni mí blízcí. Pronajímám si ho a když za dva roky zase nezaplatím, ztratím právo ho užívat. Co se stane s nebožtíky, nevím. Narodila jsem se na české půdě a nevládnu jiným jazykem než mateřštinou. Představuji si, že bych zde měla mít jakési domovské právo, být tu doma. Právo neumřít hlady, když ostatní rodáci z užívání české země prosperují. Jinak, mi bezzemci, po vyčerpání svého bankovního účtu, staneme se běženci, tuláky, žebráky. Bezdomovci. V dnešních časech je mnoho takových, kteří zoufale hledají místo, kde se usadit a přežít. Svět se za časů rychlých dopravních prostředků a internetu zdánlivě zmenšil. Najednou zřetelně vidíme, jak je naše modrá planeta malá a opuštěná uprostřed nekonečného vesmíru.Dá se o ní snadno uvažovat jako o našem společném domově.Můj syn se vrátil z Japonska a přinesl překvapivou zprávu, že tam jsou lidé, v podstatě, stejní jako tady.Zdá se na snadě, že naše planeta, má rodná země, mé město, je mým domovem, Pokud si ale nezaplatím a nezaknihuji svůj díl, nic mi tu nepatří. Jediným mým vlastnictvím je to území, kam vstupuji, když sním. Je to krajina tak obsáhlá, že je k podivu, jak se naskládá do drobných záhybů mého mozku. Možná svou hlavou jen procházím a je to jen energie. Svět tak podobný i nepodobný ,,skutečnému". To je ta země, kam odejdu, až tuto opustím. Země, na věky, má.

Ukolébavka

7. března 2012 v 12:10 | SP
Trochu trapná ukolébavka pro nešťastné děti.

Hluboko v lese, na stromě vysokém, ve větru divokém, hnízdečko se třese. Až bude na mále, pošlu holubičku, donese kuličku do hebkého dolíčku. S duhovou kuličkou je tam pět vajíček, z kuličky vysedí ptáček malý klíček. Maličkou branku najdeš u kytiček. Za brankou víly domeček mají, tiše si s dětmi povídají a střeží jejich tajemství. Zatím co děti v noci spí, předou jim štěstí zlatou nit,aby se ráno mohly probudit a bylo líp.

Pro Vlaďku

6. března 2012 v 13:38 | SP
Našlapuji tiše, měkce. Ptáci cvrlikají ve větvích a kmeny hřejí sílou bytí, jímž větve, vysoko, objímají slunečnou oblohu. Letní les, omamně vonící, je jak obrovské lůno milující matky. Nejsme tu sami. Jsme milováni ......

Bloudím

5. března 2012 v 9:59
Bloudím v zrcadlovém bludišti. Samota, tisíckrát já. Narážím, zmatená, do skel, jak vyplašený pták.Spatřená tvář, vstřícná, je za sklem. Chladné plochy zrcadlení ve svých pastích mě vězní, cestu hledám znovu a znovu. Někdo přichází, zdá se, jsem to však já, odvrácená zády. Jak Narcis dotknu se svých vlasů. Úzkost a beznaděj sestry mé, souputnice. Čekám na paprsek osvícení, na červené klubko vysvobození. Až najdu cestu ven, rozplynu se v nekonečnu. Není-li láska ve mě, není nikde na světě. Labuť zamává křídly, tak bílá, vzlétne a pere se se vzduchem těžce než nabere výšku. Pak letí a letí..... Zbavena tíže spojení se zemí je sama se svým srdcem. Mé srdce chvěje se však úzkostí z krutosti světa. Opuštěné duše bloudí svými životy. Ač Kristus nabízí svou cestu, je osamělá a trnitá. Jen láska, kterou nabízí, dovede nás k nesmírnosti zlatého Budhy. Je nadějí. Být vším je mimo bolest. Splynout, je nepředstavitelné nebytí, je nad lásku, je nekonečné jak kolébání v plodové vodě šťastného děťátka. Svět je velká šachová hra. Projde-li bílá královna celým polem, vystoupí na nebesa. Slyš neslyšné. Dotkni se nedotknutelného. Uvnitř sebe najdi to místo, bránu k bezčasí.

Zrcadlení

3. března 2012 v 17:21 | SP
Znám jednu místnost s mnoha zrcadly. Není na Petříně, je to divadelní šatna. Po představení je prázdná.Mohu se pitvořit před velkým zrcadlem vedle dveří, nebo u jednoho ze stolků nastavit postranní zrcadlová křidélka tak, že se uvidím i ze stran, ze kterých se neznám. Vidím stárnoucí blondýnu s divným účesem. V určitém úhlu světla jsem stále ještě krásná, ale, pravda, to musí být skoro tma. Jako by mi na mé tváři už nezáleželo, nudí mě. Žije si vlastním životem a neradí se se mnou o svých změnách. Důležité je, že je stále ještě lidská. Snad jsem si stále podobnější. Jednou se třeba změním v srnku, postavím se na kopýtka a odběhnu ke krmelci. Budu plachá a umrznu v zimě. Takovou jsem viděla čtyřicetdva zim nazpět. Ležela na boku s nataženým krkem a otevřenýma temnýma očima. Vypadala jak odhozený houpací koník. Srst jí pokrývala bílostříbrá jinovatka. Milovala jsem tenkrát jistého Slávka. Psal básně. Na otázky a odpovědi měla jsem dost času. Dnes vím, že odpovědi nejsou, lze se dobrat jen správných otázek. Na odpověď nutno počkat až zmizí má tvář ze všech zrcadel. Asi nikdo na světě nesmí vědět, jak to ve skutečnosti je. Je-li život jen iluzí, nebo je to všechno. Takový herec, zdá se, prožije mnoho životů. Ale on je neprožívá, on se je jen učí nazpaměť. Možná tohle je jedna z dobrých otázek.