Červenec 2012

Optimismus ...

19. července 2012 v 21:28 | SP
Optimismus vyplývá z povahy.Reálně se žádný člověk nemůže spolehnout na přízeň osudu. Rada zní: být připraven, pracovat na své budoucnosti, věřit, že nikdy není vše ztraceno a dokud můžeme volit, je lépe věřit v to lepší. To vede některé k jistému druhu slepoty, když nechtějí dlouho vidět, že kolem nich se věci neubírají správným směrem, že něco není v pořádku. Prohlédnou až na jejich palci přistane těžká bota, nebo, ze dne na den, zjistí, že nemají z čeho žít. Je tedy lépe být i trochu pesimistou a počítat se vším. Štěstí, které je hlavní příčinou toho, že se, právě nám, daří dobře, je bylinka vzácná. Důležité je tedy vnímat kolem sebe i ty, ktří jsou na tom podstatně hůře. Pokusit se dozvědět proč a snažit se být k nim, alespoň trochu, solidární. Osud se může kdykoliv zvrtnout a snadno se ocitneme na té druhé, štěstím neosvícené straně, na té straně, kde se ani toho obyčejného, všednodenního štěstí nedostává.
Tak jsem tu sepsala pěknou slohovou práci na téma optimismu. Ale život je ve skutečnosti o něčem jiném. Je magickým tajemstvím. Každý sám si musí rozluštit kódy, přečíst správně znamení, slyšet tichá, neverbální varování. Pro optimismus je důležité cítit se součástí nádhery jsoucna, vnímat krásu která je vlastností naší planety. Spočívá v znovuzrození i zmírání, střídání světla a tmy, žízně, hladu a nalezení oázy v poušti.Optimismus v dnešní době ...? Nezbývá nám, než být sami sebou, pak už si nějak poradíme ... Blíží se rovnodennost, myslím. To se zase začne zkracovat den. Nemám ráda zimu / i když je krásná/, ale snad se dočkám dalšího jara, říkám si s Karfiátovými broučky.

Tichá slova

14. července 2012 v 21:07 | SP
Má řeč je jazyk motýlů, v krajině osamění, ve stínu jiných druhů životů vzdálených. Má řeč, nesrozumitelná bytostem, jejichž přítomnost je mým údělem, vyjádřit se snaží, v čem spočívá mé bytí, mé sny a denní přemýšlení, když naučená slova a nacvičené pohyby bezpečně ukrývají mé opravdové já. Můj jazyk ,slovy mateřskými, předestírá z nitra tajemství mapu cest a krajiny v nečitelném úhlu, jako bych kráčela nad zemí, pod zemí, nikoliv však v úrovni stop těch, kteří jdou se mnou v čase. Jako by posunuta v prostoru, má věta posluchače nenalezne a řeč souputníka není k rozluštění. Trochu posunuta v čase, už vyjádřila jsem se dříve než mohla jsem být slyšena a vyřčené uniklo mému sluchu, neboť nebyla jsem v prostoru té chvíle. Jako bych sledovala dokument o dějích, které trvají, nicméně, už se staly, v příběhu přítomna, neschopna oslovit, zůstávám divákem z jiného světa.

Mám svůj sen ......

14. července 2012 v 20:46 | SP
Chvíli jsem přemýšlela, jestli ještě nějaký nesplněný sen mám, všechna zásadní přání se mi už asi splnila a do budoucna si lze jen přát, aby to mé každodenní, všední štěstí vydrželo až do konce mých dní. Však, jak se nebát v těchto dnech, kdy to, co, jakž takž, fungovalo, ocitá se v krizi a dostihly nás důsledky naší lhostejnosti a pohodlnosti .Budoucnost je nejistá. Svůj sen měl i Martin Luther King, černošský baptistický pastor v Americe. Slovy o svém snu začal svůj projev o vizi demokratické a sociálně spravedlivé společnosti o kterou usiloval. Za svou statečnost zaplatil životem. Jeho sen se však uskutečnil, i když..... nic není dokonalé. Jako bychom se točili stále v kruhu a znovu se ocitali na startovní čáře, když už jsme všechno prohráli. I dnes se dosavadní vzorce lidského chování ocitají v krizi, jež ohrožuje všechny, bez vyjímky. Musím použít větu zprofanovanou Svědky Jehovovými ,, Lidé, probuďte se". Žít ve společnosti, která se nebojí pohlédnout pravdě do očí a je lidsky ohleduplná, to je můj sen.

Tajemství a čas

6. července 2012 v 12:45 | SP
Jsou místa, kde se něco, jako osud, motá do klubíčka a jen tak na oko usne, jako kočka, vyhřívající se na slunci. Jsou to místa s tajemstvím, nic však není psáno, ani řečeno. Intenzivní vjem je roven přímé komunikaci, byť ryze abstraktní. Slovy nevyjádřitelné. tudíž nesdělitelné, však, překvapivě často, obecně sdílené. Někdo je na tuto komunikaci citlivý, tak, jako někoho ovlivňují fáze měsíce, zatím co jiný necítí nic, snad příliš materiálně založen, příliš hlučně rozpoložen, nebo nevybaven příslušnými vnitřními čidly.Snad se dá předpokládat, že energie emocí, které na jistých místech prožíváme, zde zaznamenána, pro citlivé znovu otevře vložený text. Dotkneme se kamenného obrubníku, velkého palce bronzové sochy, kmene vzrostlého stromu či oprýskané omýtky skrytého zákoutí a cítíme, že tato drobná událost je rituálem obnovujícím vědomí sounáležitosti v čase, který, uplynulý i budoucí je náručí Boží, ve které spočíváme nyní a neztratíme se ani v okamžiku kdy sejdeme z tohoto světa. Dotýkám se místa, kterého se dotýkala moje matka jako dítě, já i moje děti a děti jejich a tu jsme, v tom okamžiku, přítomni všichni, se svými dětskými příběhy, které nás nastavily na cestu soukromého osudu. Stojím-li ve vysoké trávě mezi náhrobními kameny Vambereckého židovského hřbitova, je tu přítomen žal opuštěného města, já, ve svých sedmnácti, všechna ta léta po té a velké deště, jak znovu propukající pláč, stékají po úpatí obou kopců do žíznivých úst stružky mezi nimi. A v krajině Vitického betlému vzdychají duše po Lipanském boji, tak dávno, tak dávno,... a lze se mi tu setkat, v křivolakých uličkách, s dětstvím svého neznámého otce..... Nejsem tu sama, opuštěná. Kdo je ten, vždy přítomný, nevím. Je to tajemství. Však, naslouchám-li, cítím, že kromě všedního, uspěchaného života, s nároky racionálně materiálními je tu ještě prostor ,,Boží", to místo, kam se vrátím. Všechno chce svůj čas.