Prosinec 2012

Můj čas

10. prosince 2012 v 0:50 | SP
Nevěřím, že není naděje.
Teprv teď podávám si ruku
s malým děvčátkem své nevinnosti.
Vypráví mi, beze slov, nevyslovitelné.
Své věci pustím po vodě v Mojžíšově košíku.
Co zbyde, svěřím naději,
pro připomínku, pro varování příštím,
co povstanou z nicoty
až odejdu do světla předemnou ...

Kdo ví, co ve mě dřímá,
kdo skutečně jsem, za hranicí svého těla.
Hluboko uvnitř,
v tajemné studně zahradního šera,
ponořen, zabalen do Turínského plátna,
veraicon mého skutečného bytí
slibuje poznání rozklenuté celým nesmírnem,
chrám nevnímatelného,
obsažený v otisku mého prstu
na tvých rtech .....