Můj čas

10. prosince 2012 v 0:50 | SP
Nevěřím, že není naděje.
Teprv teď podávám si ruku
s malým děvčátkem své nevinnosti.
Vypráví mi, beze slov, nevyslovitelné.
Své věci pustím po vodě v Mojžíšově košíku.
Co zbyde, svěřím naději,
pro připomínku, pro varování příštím,
co povstanou z nicoty
až odejdu do světla předemnou ...

Kdo ví, co ve mě dřímá,
kdo skutečně jsem, za hranicí svého těla.
Hluboko uvnitř,
v tajemné studně zahradního šera,
ponořen, zabalen do Turínského plátna,
veraicon mého skutečného bytí
slibuje poznání rozklenuté celým nesmírnem,
chrám nevnímatelného,
obsažený v otisku mého prstu
na tvých rtech .....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama