Září 2013

Malý princ

17. září 2013 v 13:38 | SP

Matčino srdce

17. září 2013 v 13:37 | SP
Všechno okolo spí ..... ptáčci spí, stromečky spí, motýlci spí, pejsci, beránci, kytičky i broučci ...jak říkávala má maminka, když jsem byla docela malá a ještě se mi nechtělo spát. Ta chvíle před spaním je vzácná , den skončil a není možné už vzít zpět, co se v něm odehrálo. Nový den bude až zítra. A zítra je, relativně, ještě hodně daleko. Možná ani čas neexistuje. Tak stojím u okna zahleděná do nekonečna hvězdného prostoru. Stačí jen vzlétnout a věřit že věci jsou tím, čím se jeví. Ne, ovšem, nejsem tak naivní, už jsem se naučila život na téhle zemi, materialistické a racionální. Však, po všednodenních starostech cítím se v tuto chvíli přirozeným středem svého světa. Doběhla mě duše, jak říkají indiáni. A hle, zdá se, že padá hvězda. Kdesi v dálce to světýlko zapadlo za obzor. Někde jsem četla, že taková hvězda, meteorit, kamínek, nikdy nedopadne, zhoří v atmosféře. Tak nepřikládám té věci žádný význam, byť mě potěšila, usednu ke stolu a rozkládám po jeho ploše šmolkově modrou látku s drobnými kvítky. Připomíná hvězdné nebe. Pečlivě a pravidelně ji nastříhám na malé kousky a sešiju se žlutou a okrovou. Vznikne pokrývka .... zkrátka, ušiju si modré z nebe, ale to noční. Budu se pak přikrývat noční oblohou. Ohlédnu se za nějakým zvukem a zdráhám se uvěřit. Na parapetu za oknem stojí dítě. Malý chlapec. Zděšeně jsem otevřela okno , naštěstí se otevírá dovnitř, pomyslela jsem si, přisunula židli a on na ni lehce seskočil. Hleděli jsme si do očí. - Chtěl jsem té vidět. Prý máš ráda to o té lišce, ví to od tvé maminky, ten letec, co to napsal.- Vzala jsem ho v podpaží a postavila na zem. Byl mnohem lehčí, než bych čekala. Sedla jsem si na židli a opět jsem měla jeho obličej před očima. Usmíval se, vypadal, že svá slova míní vážně. -Byl jsem na fialové planetě. Tvá matka říkala, že má srdce plné moře před bouří, ta modrá je prý nádherná. Říkala, že už ti rozumí.- Zdá se, že jsem se ocitla mimo jakoukoliv logiku. Chlapec mi nedal čas na rozmýšlení.- Má matka milovala fialovou. Možná víc, než mě.- řekla jsem nahlas. - Je hezké mít matku. Ona zas má svoji a ta svou a tak to jde jak dlouhá šňůra pestrobarevných korálků až do nekonečna. Všichni lidé mají své matky, nikdo z nich se nenarodil sám.- - A kde ty máš svoji maminku?- - Asi jsem se vylíhl když hodně hřálo mé slunce. Všechno kolem bylo jen pro mě, ale byl sem sám.- Byl klidný a usměvavý. Ne zcela jsem chápala, o čem mluví. Když pak vyprávěl o své růži, usoudila jsem, že se mi to opravdu jen zdá. Ale v té chvíli otevřely se dveře a v nich stál můj malý Orlík. - Mami- řekl , upřel oči na chlapce a ztichl. - Kdo je to?- zeptal se po rozpačité chvíli. -Asi odněkud přilít. -Chtěla jsem zlehčit situaci.-- Aha, malý princ.- Ano, taky mě to napadlo.- Jak to víš?-říkám. - Zdál se mi. Přišel a vysvětlil mi tu neviditelnost.Řekl, že mě máš ráda, ale tak, jako bych byl ještě uvnitř tebe. Až mě pustíš ven a podíváš se na mě, už nebudeš chtít, abych byl někdo jiný.- Dívala jsem se z jednoho na druhého. Byli jak dva spiklenci co předemnou skrývají nějaké tajemství.- - Až ho konečně uvidíš,nebude ti vadit, že neumí spoustu obyčejných věcí. Umí neobyčejné. Pamatuješ si, jak probudil tu mrtvou myšku? Dokáže zkoncentrovat energii, protože ji rozpozná. Nezlob se na něj, že nemá trpělivost cvičit na flétnu a má nepořádek v pokoji. Tedy, ty myslíš, že to je nepořádek.- Cizí dítě, s vážnou tváří, tu pronáší slova nepřiměřená jeho věku.- Chceš říct že omezuji svého syna banální výchovou?- Trochu naštvaně jsem se snažila porozumět. - Skutečný život je nezdělitelný. Také cítíš, že žiješ, teprve když se večer postavíš k oknu.- Připustila jsem, že má pravdu, ale zdráhala se uvěřit že všednodenní život je skutečný méně. Je hmatatelný a očividný. Objala jsem Orlanda kolem ramen, jako bych nás dva chtěla uchránit před nebezpečným bláznovstvím. Zvedl ke mě oči - Mami, už se o mě neboj. Jsem tak rád, že jsem se k tobě mohl vrátit.- - Vrátit?- opakovala jsem nechápavě. - Vždyť stačí se rozvzpomenout.- řekl malý princ. Někde uvnitř hlavy rozbleskla se mi vzpomínka . Ve vteřině zahlédla jsem svou maminku s kyticí vřesu jak mi mává a ztráci se ve fialových oblacích, vzlétá a padá Antoine, Orlík, jako moudrý stařec, mi, jako docela malé holčičce, vkládá do dlaně zářící kamínek, malou hvězdu, která prosvítá kůží když ručku sevřu v pěst. Než jsem se stačila porozhlédnout v neznámé, ale zcela skutečné, krajině, rozplynula se jak v náhlém probuzení ze sna. Zůstalo mi jen vědomí, že je cosi ve mě, v nás, co nás přesahuje, dává smysl naší svobodě, naději a životním zkouškám. - Mami, nemusíš se už o mě bát. Jednou ti tu cestu spočítám, ale musíš nechat zavřené dveře mého pokoje.- Pocítila jsem úlevu. Jako bych nalezla ztracenou součástku, zapadající tam, kde jsem cítila úzkost z pádu bez opory. Nalezla jsem tu chybu, kterou dělala i má matka. Nevěřila, že každý je už od začátku naplněn svými cíly, chápala dítě jako nádobu bez obsahu, kterou je třeba , v jeho zájmu, teprve naplnit něčím dobrým. Máme všichni stejné věci za dobré? - A co se stalo s Antoinem?- -Miloval oblaka. Možná mu narostla křídla. Nic, co můžeš vidět ve snu, není nemožné.- Cítila jsem se vytržena ze své existence a zároveň jistá si svou podstatou. - Už musím- řekl princ - věř, že nic se neztratí. Řeknu tvé mamince o tvých modrých hvězdách, ve fialové je hodně modré a nezapomeň na fialkové bonbony.- - Mami, dobrou noc.-ozval se Orlík od dveří. Ohlédla jsem se za ním a pak zpět a pokoj byl prázdný. Za oknem měsíc v úplňku a nekonečno hvězd. Čas běžel dál ve své podivuhodnosti. Spávala jsem pod hvězdnatou pokrývkou a dveře Orlandova pokoje nechávala zavřené. Občas mě pozval na návštěvu. Malý princ mě už nenavštívil, ale je tolik prostoru pro jiná setkání, když jsme otevření. Orlík napsal několik knih o věcech, kterým jsem nerozuměla, ale, když o nich mluvil, cítila jsem, že obsahují něco podstatného z fungování světa. Když jsem umřela, nezapoměl mi dát na cestu fialkové bonbony. A hodily se.