Dává to smysl?

19. února 2014 v 23:14 | SP
Dítě se narodí. Někomu, někde. Vychovávají ho, lépe či hůře. Vysvětlují, jak funguje svět, co je dobré a co ne. Dospělí, kteří ho obklopují, operují především s termínem ,,hodný". Hodné dítě je to, které nezlobí. Nezlobit, znamená že děláš všechno, co ti řeknou a co od tebe očekávají a děláš to správně. Když se ti nedaří dělat to správně, je těžké být hodné dítě. Smíříš se s tím, že jsi dítě zlobivé a že se s tím nedá nic dělat, ať chceš nebo ne. Buď to příjmeš s pokorou -takový náš malý otloukánek-, nebo se z tebe stane dítě zlé. Záleží, jak tě tví dospělí mají rádi, jak tě berou i s tou tvou nenapravitelnou zlobivostí, neschopností, blbostí. Ale být zlobivý neznamená být blbý, to však, jako dítě, nevíš. Později seznáš že, ne všechny hodné děti jsou chytré, jak se zdálo. Ptáš se, proč oni projdou sítem selekce a ty ne. V čem vězí, že oni pochopí, co se po nich chce a ty ne. Dojde ti, že nejsi hloupý, ale jiný .Co s tím? Na rozdíl od těch hodných, kteří jsou se sebou spokojeni tak, jak jsou, ptáš se ,,Kdo jsem?" Někdy ti ta otázka vystačí na celý život. Ta bytost, co sídlí v tvém těle, tě neustále překvapuje, stejně jako tělo samo. Ale, jelikož nesdílíš běžné životní zkušenosti s okolím, které, zvláštním způsobem srozuměno, zůstává ti nesrozumitelné, stáváš se svým nejlepším přítelem - pokud se zbavíš pocitu sebelítosti, závisti a meněcennosti. Být svým přítelem je velmi dramatické. Dozvíš se mnoko o sobě a tím, paradoxně, i o světě na ktrý musíš reagovat a o lidech, kteří mají jiná vnitřní pravidla. Víš věci, které oni nevědí a nelze jim je sdělit. Pochopit může jen ten, kdo uvažuje stejně jako ty, málokoho takového však v životě potkáš. Když žiješ dlouho se svými otázkami po skutečné, objektivní pravdě, na čí straně stojí a dá-li se vůbec nahlédnout, abys konečně našel pevnou půdu pod nohama,zjistíš, že není pravdou, že se všechno dá vypočítat, ověřit a využít k pokroku, jak spoléhá většina společnosti. Nikdo nedokáže, co je iluze a co je skutečné. Lidské tělo, s podivuhodným orgánem v hlavě, selhává. To, čemu se říkává ,,duše",našeptává jakousi naději, nejasný smysl. Někdy upadáš do toho skrytého, nepojmenovatelného v sobě a je ti dobře. Když se však vynoříš do praktického života, těžko hledáš smysl toho, že existuješ v daném paradigmatu, kterému se musíš přizpůsobit, abys přežil. Přežil co? Život? A je skutečně kam upadnout, když život skončí? Jsou začátky a konce skutečné? Nebo je to jen nekonečno okamžiků, probleskování variant téhož ve věčném časoprostoru? Jdu do předu, nebo se vracím na začátek? Lidské hemžení je bláhové. Je-li jen samo sebou, je tragické. Lidé odhánějí to vědomí hrou ,,na něco". Někdo se narodí dobrým hráčem. Když má štěstí, ani si nevšimne, že zemřel. Nebo je to jinak?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 čitateľ čitateľ | E-mail | Web | 20. února 2014 v 8:57 | Reagovat

10 bodov z 10 :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama