Prosinec 2014

Vymezený čas

30. prosince 2014 v 11:56 | S P
Bylo to tak v roce 1976 když jsme si s Aťou užívaly veselou noc v Karlovarských barech. Nejspíš po nějaké premiéře, však název a téma toho kusu si už nevybavím. U kulatého stolku, opřen o hůl, seděl pan režisér Svatoslav Papež (jeho rodiče zřejmě měli smysl pro humor) a pravil:,,...myslel jsem, že se před ní dá utéct, pak jsem pochopil, že čeká, že ten, kdo se pohybuje, jsem já....". Také chápu smrt jako jediný pevný záchytný bod v chaosu světa, jenž je nekonečný. V úsečce té nekonečnosti, mezi narozením a smrtí, je můj prostor. Co bylo před a co bude po té, nikdo neví. Možná opravdu na tom záleží, jak naložíme s časem nám vyměřeným. A možná ne. Utéct ale není kam a čas nabízí a odnímá příležitosti ..... k zázrakům, k nemožnému, k neopakovatelnému, jedinečnému..... stačí přestat se bát a nechat si na životě záležet. Abychom nemuseli utíkat před smrtí. Abychom nemuseli utíkat do náruče smrti.


A taková jsem byla v těch časech, co už jsou dávno pryč...........
A tohle byla Magdalena Grambová, zakladatelka evropského krajkářství ve Vamberku...



Rok s rokem

26. prosince 2014 v 1:10 | S P
Rok s rokem se sejde, a ejhle, stále ještě žijem. A jiní už ne. Zvláštní, být tu, když oni tu už nejsou. A to prázdno, co po nich zůstalo, jako by sedělo s námi u štědrovečerního stolu. Zapálila jsem spustu svíček a stejně jich asi nebylo dost, za ty, co tu už nejsou. Alespoň někteří, byli tak trochu s námi u naší opulentní vegetariánské večeře. Ještě tu jsem. Schovávám se uvnitř toho těla, co nikdy nebylo docela mé, žilo si vlastním životem a nebralo ohled na má přání. Možná jsem vetřelec, co ukrad něčí život, někdo něco spletl či bludná duše se neztrefila. Možná jsem někdo docela jiný a moje tělo to ví. Ale, žijem spolu už tak dlouho, měníme se spolu, pomalu, že si ani nevšimneme, že se stáváme někým jiným. Kým budem v konečném okamžiku, jací budem až už nám nezbude žádný čas, nevím. Tak asi stojí za to ještě si počkat, než se rozdělíme. Ono zústane tady a já odejdu tam. Tam, kde je má duše doma. I svět se změnil. Co platilo kdysi, už dávno neplatí. Jaká tedy důvěra ve společenskou smlouvu. Pokrok, co nás měl osvobodit můj život nesnesitelně komplikuje. Zrezignovala jsem. Nechala jsem svět světem, ať si běží. Děti mi z toho světa nosí zprávy, které nepochopím. Mám radost, že až tu nebudu, stejně mě už k ničemu nebudou potřebovat, protože už začínám být jako starý kus nábytku, který se nikam nehodí a držime si ho jen ze sentimentu. Jisté mje jen jedno SVĚT JE POZORUHODNÉ MÍSTO