Leden 2015

Bytosti

9. ledna 2015 v 13:43 | S P
Představení už dávno skončilo. Všechno jsem už uklidila, jen bylo třeba ještě dojít přes jeviště do dámské šatny pro pytel s botami. Rozhlédla jsem se po šatně jestli jsem ještě něco nezapoměla, klasickým, pohádkovohonzovským způsobem jsem si pytel přehodila přes rameno a zhasla, Zodpovědně jsem zhasla i v chodbičce k jevišti a ocitla se v úplné tmě, jelikož zřejmě tu předemnou přešel horlivý pan vrátný a jeviště zhasl. Zatím co jsem šátrala mezi samety po pletivu u tahů zaslechla jsem tichý hlas : ,, Trochu se bojím, jsem tu už dlouho. Je noc?". Lekla jsem se, ale hned si pomyslila, že tu se mnou zůstal asi ještě někdo jiný a odpověděla : ,,Nejspíš bude po jedenácté. Až dojdu k inspici, rozsvítím." ,,A můžeš mě vzít za ruku?" ozvalo se. ,,No a kde jsi?", ptám se bezelstně.,,Tady někde. Pořád tady někde." Zamotala jsem se v šálách a ztratila směr, ale pytel jsem nepustila. Je těžké znovu si ho nahodit na rameno. Pokročila jsem opatrně dopředu a málem spadla do hlediště. Alespoň jsem pochopila, že dveře u inspice jsou vlevo. Nahmatala jsem kliku a zavolala : ,,Jste tu někde?". Odpověděl mi smích,, Tak zas jindy" ozvalo se. Nahmatala jsem vypínač za policí, rozsvítila a hodila pytel za dveře na schody. Rozhlédla jsem se po jevišti, nikdo nikde.,, To byla jako sranda?", ptám se do prázdna.Nikdo neodpovídá, zdá se, že jsem tu dočista sama. Už chci za sebou zavřít a tu slyším takové ,,ššš,ššššš", jako když vítr zavane do koruny stromu. Teď teprve jsem dostala strach. Pohnula se černá šála na druhé straně jeviště.,, Je tu někdo?", zeptala jsem se zbytečně hlasitě a nečekala žádnou odpověď.rychle jsem za sebou zabouchla dveře, aniž bych zhasla. Uklidila jsem boty, zkontrolovala pračky, zhasla, zamkla a když jsem odcházela kolem vrátnice, vrátnému jsem potvrdila, že už jsem asi opravdu poslední. ,, Ale, nechala jsem rozsvíceno na jevišti..", dodala jsem významně. ,,Dobře, zhasnu.", ozvalo se ještě za mnou a pak už jen, dobrou noc. Poprvé jsem se cestou domů bála, jako by se parkem, mezi stromy, za mnou plížil tajemný stín. Když jsem se ohlédla, nikdo. Byla jsem ráda, že už jsem doma. Všichni už spali. Ráno je moudřejší večera, řekla jsem si a schoulila se do peřin. Zdálo se mi, že stojím uprostřed jeviště a říkám ,,Sem nikdy slunce nezasvitne. Jen dírou ve střeše padá sníh. Zvedla jsem oči vzhúru, odkud se pomalu snášely sněhové vločky. Z hlediště se ozval potlesk. Uprostřed řad červených křesel jen jedno nebylo prázdné. Seděla v něm osoba v bílém.,,Zavři oči", zavolala na mě. Zavřela jsem a znovu otevřela. Osoba teď byla černá.,,Tak krátká byla moje kariera. Tak málo času.". Rozevřela velký bílý vějíř, za kterým se docela skryla. Probudila jsem se. Nešlo mi to z hlavy. Otevřu počítač, je v něm skryto mnoho slov, mnoho obrazů, které se tam dostávají, pro mne, docela nepochopitelným způsobem, Ráda čtu mezi řádky, Otevřu Facbook. Vzkaz. Od Alenky? ,,Stydím sem myslela jsem si, že už jsi mrtvá..", píšu neomaleně.,,No, trochu se to protáhlo. Nicméně, dlouho už to nebude trvat. Víš, už jsem tam byla. Jsou tam všichni. Nezapomeň udělat všechno, co jsi chtěla, víš, jak jsme si říkaly tenkrát. Už se asi neozvu, jsem za zrcadlem. Uvidíme se až tam. Tvá Alice". A bylo to vše. Na jejích stránkách jen velké modré oči a tlustá černá čára. A co všechno jsme si , tenkrát, řekly? Nezapadne slunce nad dnem, aniž bychom nebyly přítomny, alespoň chvíli. Přítomnost - slovo vyslovené včas, slovo na věky, co potěší, oběhne celý svět, přesáhne nás. A co je mezi řádky, skryto v obrazech, zapleteno do vláken, ustrnuto v pohybu, zakleto do zvuku. To je náš skutečný čas ve věčnosti, pár minut všedního dne, kromě těch úžasných, zázračných, co mezi drobnostmi tvoří úhelné kameny příběhu..Mezi nebytím a nebytím spousta času být.......Listuji knihou ,,Do věčnosti", kterou jsi zapsala do mého srdce.
Když jdu v noci přez jeviště a nikde nikdo, vím, že nikdy nejsem sama...........se svým příběhěm.