Ars moriendi

18. února 2015 v 14:11 | S P
Jedním z nezbytných duchovních rádců byla v baroku příručka ARS MORIENDI - příprava na dobrou smrt. Smrt tehdejšího člověka každodenně obklopovala a bylo zřejmé, že sotva se narodíme, vyrazíme tím směrem - do její náruče. Dnes její existenci odsouváme, už proto, že církevní berlička je dnes podrážena množstvím nactiutrhačských argumentů, které sice nakonec oprávněnost náboženství nevyvrátí, ale účině vyprázdní k tomu příslušící rituály, které jednoduchým věřícím pomáhají od vnitřní úzkosti Většina obyvatelstva využívá dnešní možnosti úniku .....před rozjímáním, před nahlédnutím do skutečné perspektivy individuálního života ..... studujeme, pracujeme, staráme se, počítáme a bavíme se, cestujeme, podléháme dobovým tancům.....hlavně nepřemýšlet o zbytečnostech, které nikam nevedou, nejsou ani trochu zábavné a nemají žádné řešení. Pečlivě se vyhýbáme tichu, ve kterém se vyplaví znepokojivé myšlenky po smyslu našeho konání, po smyslu obecném. Brrr... otřese se každý. Je to patologické, řekne si, pokud se znepokojivé myšlenky a pocity vynořují častěji a vyhledá lékaře. Antidepresivum to vyřeší. Pokud se však, vlivem okolností, rodiny, zvídavého nastavení, přece odhodláme přemýšlet, hledáme odpovědi na nejasné otázky.Celkem nejsnadněji nám odpoví náboženství - zachraň nesmrtelnou duši. Jak tak dospíváme a stárneme, nahlížíme na křehkost , a jakýsi vlastní život, našeho těla, můžeme uvěřit třeba v reinkarnaci a přestat lpět na této konkrétní existenci, protože, představit si nekonečné nic, které pro nás nastane, zatím co čas půjde dál aniž by naše nebyti v něčem překáželo, je nemožné. Má náš život skutečně větší váhu, smysl, než zrození a smrt vepřového na našem talíři, zelenající se život a tlející humus polního kvítí ?
Smysl našeho života, pokud nějaký skutečné je, zřejmě spočívá v příběhu. Máme, nesporně, svobodu, neboť každý příští okamžik našeho života záleži na našem rozhodnutí - pokud jsme při vědomí a zdravém rozumu. Naše volba je podstatou příběhu. Paradigma, do kterého jsme se narodili, je náš úkol. Proč kulisy něčího života jsou tak beznadějné, zatím co jiný je materiálně zajištěn v svobodomyslné době a je navíc krásný a zdravý? Někdo si ten prostor, mezi zrozrním a smrtí, může krásně, bezezbytku užít a dospět k umírání v eXkluzivní nudě z přesycenosti. Jiný nemá šanci větší než vegatabilní, přežít, zachovat si důstojnost, ochránit své nejbližší. Jednoduchá otázka po smyslu zní : jak obstojíme ? A šanci obstát máme jen při plném vědomí konečnosti, s pravidlem : tady a teď, dřív, než bude pozdě. Smrt příjmeme jako pevný bod, varování i konečné spočinutí...... vlastně úlevu po nekonečné, náročné řadě svobodných rozhodnutí.
Zeptáme-li se, co bylo před naším narozením, ptáme se zároveň na svou smrt. Narodili jsme se do lidského těla, stejně, jako se tráva stala trávou a nevydá hlásku a srnka srnkou a nenapíše báseň. Naše lidská dannost nám nedovolí pochopit, neumožní vzpomínku, nepředloží neznámou skutečnost k posouzení.
Máme k disposici zprávy od žijících před námi, vidíme současníky blížící se nezadržitelně k oné hranici a zároveň nás náhle opouštějí ti, u kterých bychom to, vzhledem k věku, nepředpokládali. Můžeme vypozorovat jisté, opakující se motivy, ornament obecného lidství. Důležité je, ponořit se do svého nitra a vyzvednout poklady skryté pod hladinou. Strach je ďábelský našeptavač a plodí to, co ,s úzkostí, pozorujeme kolem sebe - rychle a snadno se šířící zlo. Kdo podlehne strachu ze svého skutečného, pravdivého života, bez pomoci berliček,, osvědčených" rad, zdá se, zopakuje si ještě mnoho příběhů, bolestných, rozporuplnných,srdcervoucích, než pochopí. Než obstojí.
Ono se mi to říká, když žiji v celku šťastný a snadný život. V čem spočívá můj skutečný úkol? Ještě nevím a je už na čase. Snad je to cesta, od úzkostlivého, zmateného, žádostivého, bloudícího dítěte k vyrovnanému stáří, umění milovat a rozeznat dobro stále znovu se rodící krásy. Milostivá smrt zůstává mou věrnou přítelkyní, tou, která klade správné otázky ve chvílích, kdy je třeba se , nelehce, rozhodnout. Ona je ta, kdo konejší mou úzkost. Žij statečně svůj život, dokud je čas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B B | Web | 18. února 2015 v 16:21 | Reagovat

nádherný článek, vede mě k zamyšlení-Má náš život skutečně větší váhu, smysl, než zrození a smrt vepřového na našem talíři, zelenající se život a tlející humus polního kvítí ?
prostě úžasné :O

2 František Češka František Češka | 20. prosince 2015 v 20:19 | Reagovat

Zájem o tuto tematiku ve mně probudila včerejší historie. cs. Pořad, který byl zaměřen na řád kapucínů se mimo jiné zmínil o Ars moriendi. Toto bylo pěstováno hlavně v barokní době. Myslím, že tato záležitost se týká každého. protože je mi 72 let síly mi ubývají, tak se domnívám, že je nejvyšší čas na přípravu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama