Mnozí a nemnozí

23. července 2015 v 11:12 | S P
Moje maminka byla dáma. Jednou si stěžovala, že, když jede na výlet se skupinou ,,památkářů" /což byla různorodá skupina lidí různého věku a profesí, kteří sdíleli zájem o historii a přírodu/ i když cestují /většinou vlakem/ do městského prostředí, účastnice jsou vybaveny jako by jely do přírody, tedy kalhoty, sportovní obuv a batůžek, zatím co ona se k té příležitosti oblékne adekvátně, tudíž má lehké šaty, svetřík. boty na pevném, zvýšeném podpatku a kabelku. Vždyť přece svačina a malý skládací deštník, peněženka a pár drobností, se do kabelky snadno vejdou. Nač batoh, do města?
Mamince bylo už přez osmdesát, stále v dobré kondici /její zpozdilá úchylka řídit se bontonem první republiky byla u ní známka celoživotního normálního psychického stavu/ a její údiv vyplýval z ,,rozumného" a ,,moudrého" postoje staré dámy. Namítla jsem, že je to teď tak normální, protože je to pohodlné. ,,Pohodlné, normální?", kroutila matka hlavou. Přitvrdila jsem: ,,Kolik žen na tom výletu mělo batoh a kalhoty?" ,,No, skoro všechny." ,,A kolik jich mělo kabelku a boty na podpatku?" ,,No, jen já.", odpověděla matka nechápavě. ,,A tak mi pověz, kdo je normální. Čistě statisticky." Mlčela. Naštvala se. Myslím, že o tom ani dál nepřemýšlela. Zkrátka se to nehodilo do jejího aspergrovského světa.
Jablko od stromu daleko nepadá. Mám svůj svět. Trvalo dlouho, než jsem došla k přesvědčení že na něj mám právo. Že je ,,normální" být jiný než ostatní /je to složitější o to, že každý z ,,ostatních" je vlastně jiný/. Už jim nezávidím, že spolu jen tak jsou a štěbetají o ničem, sdílejí obecný vkus a hodnoty, jsou si jistí svou, obecnou pravdou, vzájemně se o ní ujišťují, aniž by ji blíže zkoumali /kdo ví, na co by přišli/ a je jim spolu dobře. Zvykla jsem si na svůj osamělý svět. Ale, díky matčiným kolizím a pozorování jejích,leckdy docela neobhajitelných, postojů, vzala jsem na vědomí, že lidi jsou, zkrátka, lidi. Ač se chovají destruktivně a hloupě, v davové psychoze, snad, ze strachu před sebou samým, utíkají se k davovým scénářům, vím, že to tak bylo vždy. Jsme takový živočišný druh. Sebezáchova nám určité postoje velí. Jen někteří směšní jedinci se odváží jít proti proudu. Zůstávají na okraji a ve vypjatých okamžicích jim jde i o život. Příběhy těch, kteří nešli s davem, v dobrém i zlém, známe z dějin a literatury. To jsou jen dějiny, jen literatura ....říká se obecně. Ale nemnozí takoví právě teď prožívají své dobrodružné životy. Trochu osamělí, ale čímsi jedineční a nezapomenutelní, jako moje matka .........


 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 blogerkamarie blogerkamarie | Web | 23. července 2015 v 13:39 | Reagovat

Pěkně vyjádřeno!

2 Kika Kika | E-mail | Web | 26. července 2015 v 14:36 | Reagovat

taky se mi to líbí, má to svůj styl, takový jaký měla nepochybě i Tvoje maminka ;)

3 krajkářka krajkářka | 28. července 2015 v 0:14 | Reagovat

[1]:Děkuji .

4 krajkářka krajkářka | 28. července 2015 v 0:21 | Reagovat

[2]: Děkuji za pochvalu, Jsem ráda, že to někdo čte. Už kvůli mámě. Tak nějak, jako by tím stále chodila po tomto světě.Nejsem ten typ co jde z dobou, dnešek a budoucnost, to mi trochu uniká, tak schovávám střípky starého světa, ve kterém jsem vyrůstala a prožila většinu svého života a snad ho i trochu pochopila ......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama