Září 2015

Asperger

24. září 2015 v 14:36 | SP
Člověk se narodí do světa kde není sám.To však neznamená, že se nebude cítit osaměle. To je otázka nadání ke komunikaci. Když si s někým rozumíme, ba, jsme si jisti, že se na jeho empatii můžeme spolehnout, necítíme se sami. Někdy však je život spíše řetězcem nedorozumnění. Jsme neustále zklamáváni ve svém očekávání. A právě tak máme pocit, že jsme zklamali lidi ve svém okolí, kteří nám projevili přízeň z důvodu jakéhosi očekávání. Máme pocit, že jsme selhali a to především z důvodu, že jsme vůbec nepochopili základní téma, jako bychom byli cizinci z jiného kulturního prostředí. Naše rodná řeč je jinou řečí než ta ostatních rodáků, přes to, že užíváme stejná slova. Řetězec naděje, očekávání a zklamání , nás frustruje. Komunikace se nejeví jako smysluplný prostředek jak se přiblížit k druhému. Začneme se tedy komunikaci vyhýbat. Přes to že se snadno dorozumíme v instrumentáliích běžného života, zapojeni do mechanismu všednodenního dění, vzdálenost k osobnímu porozumění zdá se nepřekonatelná. Žijeme ve své křehké bublině jako, svého druhu, anylytičtí pozorovatelé, co se snaží rozluštit civilizační kódy a sledovat následky příčin. Někdy je to velmi zábavné, ale nemá to nic společného se sounáležitostí. jakousi základní empatií, kterou pozorovaní zdánlivě sdílí. Jejich konání, někdy, z našeho hlediska, postrádá logiku. Cítíme se osamělí i když vedle sebe máme lidi,jejichž postoje a reakce jsme se naučili. Víme o nich více než oni o nás. Alespoň tak se nám to jeví, neboť, co opravdu, ve skutečnosti, cítí, nejsme sto zcela odhadnout. Víme jen, jak formulovat svá zdělení pro ně srozumitelně. Jejich blízkost nás zbavuje úzkosti. Cítíme se pak součástí širšího společenství. Pokud se však právě nepodílíme na společné činnosti, nejsou, tak docela, součástí našeho skutečného života. Kdyby z něho však zmizeli, zbylo by po nich nesnesitelné prázdno. I když, paradoxně, pokud někdo z blízkých přestal existovat na tomto světě, stal se součástí mého světa vnitřního a jako bychom, od té doby, byli více srozuměni. Jeho příběh se uzavřel do celistvého útvaru, který lze nahlížet z různých stran jako umělecké dílo, které, jako takové, stále znovu oslovuje v jiných souvislostech. Pokud se pak, logicky, domnívám, že můj skutečný vnitřní život se vztahuje spíše k skutečnosti mimo život v aktuálním čase, lze se domnívat že bytí aktuální přítomnost přesahuje. Bytí tedy není nutně součástí života v reálném čase. Až odejdu z tohoto světa stanu se součástí příběhů s posláním, které v pozemském hluku zapadly bez povšimnutí. Pokud však neexistuje nic, než pozemský život /což , tak docela, nedává smysl/, nebudu zklamaná. Neexistence nebolí.