Říjen 2015

Alzheimer

13. října 2015 v 13:54 | SP
Probudíš se a všecno je tak divné..... Kde to jsem? Kde je máma? Kam mě to zavřeli?
Cizí pokoj, z okna nevidíš vaši zahradu s pískovištěm. Čekáš, přesvědčen, že máma si pro tebe přijde. Vždycky přišla, nakonec. Vlastně je fajn, že dnes asi nemusíš do školy. Ve škole jsou ti blbí kluci co pořád otravují a nedá se s tím nic dělat. Táta říká, že je důležité naučit se prát. Se životem. Život, to znamená chodit spustu let do školy a pak do práce.
,,Tati?", ozve se ode dveří. Stojí tam nějaká paní, trochu se podobá mámě.,,Jakpak se dnes máš?"
,,Jak se mám?", zeptáš se sám sebe.,,Trochu mám hlad", odpovíš a rozhlédneš se znovu po pokoji. Mezi příborníkem a knihovnou stojí černé pianino. Posadíš se na otáčivou stoličku a zvědavě ho otevřeš, položíš ruce na klávesy a, prostě, začneš hrát. Jsi tou hudbou, notami, co ti běží hlavou, jsi bez věku, jsi .......


Po dlouhé nemoci umřel Milan Švenda. Skoro doposledka žertoval.......
Vybrat si umírání ...... zdravý dement, nebo dlouhé utrpení při vědomí ? Někdo má štěstí a příjde to naráz, nečekaně. Vybrat si nelze.Švendovi to osud nijak neulehčil.
Jsem ráda, že mi ještě dlouho před tím, než to přišlo, stačil říct, že tenkrát, v Jiráskových sadech, jsem se mu taky líbila. Bylo mi sedmnáct a on byl moc hezký. Vypadal mladší, než ve skutečnosti byl, vždycky. Jeho manželky byly z těch nejkrásnějších.
Ale, ten svět už byl, Milan Švenda už tu není. Jiráskovy sady jsou však na svém místě a pokaždé si vzpomenu ......

Schopnost lišit se?

8. října 2015 v 11:20 | SP
Alfred Stevens, La Parisienne Japonaise


Termínem ,,schopnost" se myslí, že člověk má, k věci, jisté nadání, které může, ale nemusí, rozvíjet podle potřeby. Naopak ,,neschopnost" je vnímaná spíše jako omezení, byť by šlo o neschopnost lhát a podvádět. Schopnosti se dává přednost, ,,všehoschopní" se dnes obvykle dobře prosadí.
Tedy, schopnost lišit se. Možná s tím má někdo problém, být jiný, než ostatní. Já ne. Nazvala bych to však spíše neschopností. Neschopností nelišit se. Jsou chvíle, kdy bych ráda byla takovou docela normální. Ale nejsem. Nikam docela nezapadnu a odevšad čouhám.
Kdysi, když se o Aspergeru ještě nemluvilo a lidí, jako já ......... no, nechme toho ....... řekl mi jeden moudrý psichiatr že budu mít život - když se to podaří- zajímavější a krásnější než je běžné, ale také těžší. Měl pravdu a dodnes na něj vzpomínám, protože moudrých psichiatrů je málo. Možná na to mělo vliv, že věděl, že brzy zemře a když se s tím lidé smíří, myslí trochu jinak.
Ale, kdo nemá těžký život ? A teď už to mám dobré. Na stará kolena jsme už, z perspektivy mladých, všichni, tak trocu, divní. Proto si staří mohou dělat co chtějí a nikdo se tomu nediví.
Když nám kdysi patřil svět, také jsme si anonymních dědků a bab moc nevšímali, ale všichni jsme znali ,,kloboukovou" - paní, co nevyšla bez pokrývky hlavy, a také ,,vodníka" - pána co chodil jen v zeleném. Zajímalo nás, co jsou zač a jaké je jejich tajemství.
Tak nevím, nebudu také příliš nápadná ve své nové, vyšívané jupičce, v pletené čepičce a v botách o dvě čísla větších, aby byly pohodlné ?
Nakonec, vlastně nejsem tak jiná. Snad jinak reaguji, jiné věci považuji za důležité a to se odráží v tom, jak se jevím svému okolí. Ale uvnitř, v tom základním, se zas tolik nelišíme. Je to jak se psy a kočkami. málokterý z tvorů toho druhu je tak pozoruhodný kočkopes, že by bylo obtížné ho někam zařadit. Psi štěkají, kočky mňoukají a poznáte, když vám důvěřují. Jestli nás mají rádi, nebo nás jen respektují, kdo ví ? Tak i lidé. Jsme smutní a nevíme proč. Nebo, natruc, veselí za každou cenu. Máme a nemáme se rádi. Takoví, či makoví, máme štěstí, či ne. Chceme příliš, nebo příliš málo. I toho největšího blbce, nejošklivější nánu, může někdo upřímně milovat a oni jeho. Chtít být jiný? Proč? Chtít být jako všichni? Proč? Jde o radost z ,,bytí" a víru, že to všechno má smysl ....