Únor 2016

Kde jsem doma?

9. února 2016 v 2:15 | SP
Už je to nějaký ten rok ....... šla jsem domů s nákupem obvyklou cestou a myslela si na své. Slunce hřálo, byl krásný den. Zvedla jsem oči k modrému nebi s baculatými obláčky a zahleděla se až někam ,,za" do tušeného nekonečna. ,,Už brzy se vrátím domů", pomyslela jsem si vědoucně a na tu ,docela malou, chvilečku jsem , zcela určitě, věděla, kde je to místo, kde je můj opravdový domov. Bylo to, jako když chcete použít to správné slovo, ono se vám, zcela zřetelně mihne v mysli a hned se zas stratí a vy víte, že víte, ale marně se snažíte rozvzpomenout. A tak teď už vím, že někde je můj opravdový domov a až se tam vrátím, dozvím se všechny okolnosti a důvody mé dobrodružné mise v tomto rozporuplném světě.
Když jsem se narodila, bydleli jsme v kopečku u Svatojánského náměstí a tajemné uličky starého města byly mým samozřejmým domovem.Tenkrát neudržované křoviny skrývaly svá tajemství, kamenné rybníčky, lurdskou kapličku, sochy, co se hýbaly, když se člověk nedíval, Vykotlaná dlažba náměstí lákala ke hrám v nesrozumitelných bludištích a velké palce nohou bronzových soch lákaly každé dítě, aby si sáhlo. Kamenná křídla dravců střežila vchod a zrezlé ztažené rolety skrývaly netušené prostory. Točité schody od našeho bytu se natíraly křídou a pak mdle prosvěcovaly do šera při chabé žárovce jako zuby obrovského draka. Když jsem dosáhla na mosaznou lví tlapu u vchodových dveří, uviděla jsem naproti přez úzkou ulici malou zaprášenou výlohu, kde na skleněných poličkách seděly opuštěně malinké panenky z hadříků a drátků mezi naškrobenými plátky umělých květin. Tenkrát jsem o svém domově nepochybovala.
Pak jsme se stěhovaly, začala škola a opravdový život. Už jsem neměla domov, jen vždycky nějaké útočiště.
Když děti vyrostly a odpadla mi prázdninově výletová povinnost, vybrala jsem si výlet, sama pro sebe. Nevštívila jsem, poprvé, rodiště svého otce a mých prarodičů. Vitice /součástí obce je Lipanské bojiště/ jsou úplně jinou krajinou, než můj rodný Hradec Králové, jehož nudná rovina mi nepřirostla k srdci. Když jsem ve Viticích vystoupila z autobusu a podle křestního listu hledala neznámý příběh, cítila jsem, že je to má krev, že sem část mého já bytostně patří.......... ale, všechno už je pryč, příběhy zapomenuty a náhrobky na hřbitůvku vedle kostela zarytě mlčí. Až se vrátím tam, kde je všechno věčné, snad se dozvím víc, o těch, kteří mě v živtě těsně minuly a jejichž jména a zašlé fotografie zasahovaly i nadále do našich osudů. Jaká asi byla má babička, dědečkové, tetička a sestra ? A jestli, za sto let,někdo vzpomene, jaká jsem byla?