Květen 2017

Když se nikdo nedívá

17. května 2017 v 0:15 | SP
Diváci už dávno odešli. Mezi prvními inspicient a maskérka. Postupně se vytratili herci, osvětlovači, zvukaři, kulisáci i rekvizitářka. A kdopak nám tu ještě zbývá? Garderobierka a vrátný. Vědí o sobě. Ale, zatím co on sedí ve své kóji a netrpělivě čeká, až zamkne za posledním, ona ještě pobíhá mezi šatnami. Ještě donést prádlo z horní pánské a v dolní pánské se zastavit pro krabici s doplňky a pak ještě do dámské, udělat si ,,strýčka" a donést tam pytel bot na zítra.
Než se v dámské otočila, ještě se rozhlédla je-li všechno v pořádku. Zatím netrpělivý vrátný prošel chodbami a když nikoho nepotkal, zhasnul na jevišti a zavřel za sebou dveře. Z dámské šatny se jde přes jeviště. I ve dne, když se zhasne a zatáhnou se šály před dolní rekvizitárnou a schody do dámské, odkud přece trochu světla přichází, je v těch prostorách naprostá, černočerná tma. Ona už zná cestu zpaměti. Když člověk nic nenese a může napřáhnout ruce před sebe, je schopen korigovat případné chyby v orientaci a nemůže se mu nic stát.,,Leda by potkal ducha", napadlo ji. Zastavila se někde před inspekčním stolkem a opatrně se vysunula pár kroků vpravo do jeviště. Kdyby se moc rozběhla, mohla by se zřítit do hediště. Zvědavě vstřebávala ten zvláštní pocit, kdy člověk nemůže s určitostí říci, kde vlastně stojí, když se tak ocitne ve volném prostoru v absolutní tmě a tichu. Snad se jí jen zdálo že něco zaslechla. Tichounce:,,Taťáno, Olgo, svačina !....." Ulekaně se ohlédla. Tma. Ostražitě naslouchala. Ticho. A pak zas, vzdálený smích .....,,Ach, zemřít, zemřít pro krásu"...... To už se opravdu bála. Opatrně udělala těch pár kroků nazpět doleva až se dotkla drátěné sítě před tahy, nahmatala kliku, vypadla do chodby a honem za sebou zavřela. I v chodbě bylo zhasnuto, ale prosklenými dveřmi matně prosvítalo světlo z ulice. Spěchala chodbou ke skladu kostýmů a oddechla si, až když se ocitla v osvětlené místnosti. Převlékla se, zamkla a klíč dole odevzdala vrátnému, který teď v divadle zůstal docela sám. Po cestě domů, opuštěnými ulicemi, nešlo jí to,,z hlavy"...,,Zbláznila jsem se? Mám halucinace? Existuje něco mezi nebem a zemí? Někdo mě chtěl vystrašit?
Nakonec, divadlo není jen představení, které se odehraje před vašimi zraky. Nejsou to jen hodiny zkoušek, technické ,,oříšky" výroby kulis a rekvizit, svět kostýmů. Někde v prostoru tu uvázly i naděje a zklamání lidí, kteří se stali herci, jejich slavné i méně slavné chvíle, které se vždy neodehrávají jen před zraky obecenstva. Divadlo je prostor, kde se stále něco děje, opakuje, končí a znovu něco začíná. Když příjdou na představení herečky, co tu srávily půl života, pamatují si co noví už nevědí. V nové hře, po letech, použije se opět náhrdelník, který dobře pamatují a vzdychnou ,,ach, tenkrát ........ to jsem......" A kam ten čas zmizel? Kam se to všechno ztratilo? Ono je to tam, v té absolutní, černočerné tmě, kdy už v divadle zbyl jenom vrátný. Do toho črnočerného ticha jsou namíchány všechny ty barvy a zvuky, smích, pláč, gesta, samet historických krinolín a známá slova, vyslovovaná pokaždé jinak a někým jiným ......
A tak to pak už dělala pořád. Ta chvíle, kdy už všichni odešli, byla její. Na chvíli se zastavila uprostřed jeviště a snila.....