Srpen 2017

Skrýše a pastičky

31. srpna 2017 v 20:15 | SP
,,Kdybych mlčela, ještě bych tu práci měla......" Tak jsme se naučili mlčet, abychom přežili. Jsme závislí na mzdě a ,,lepší vrabec v hrsti". Skočili jsme na jejich hru a naštvaní a frustrovaní vrhneme se na obětního beránka, kterého nám předhodí, abychom ,,upustili páru". Pokud se někdo vzepře a nahlas nám ,,promluví z duše", necháme ho v tom a tiše pozorujeme, co bude dál. Většinou dopadne špatně, protože zůstane sám, propadne se do bezvýznamnosti a všichni na něj zapomenou. Vyjímka nastane jen tehdy, když zaplatí životem, to je pak náš hrdina, provokativní, stále zpochybňovaný i obhajovaný. Model lidskosti, jaký nám nabízí křesťanství - máme před očima příběh Ježíše z Nazaretu, který hodně mluvil, ve své pravdě stál a zaplatil za to životem.Pro své se stal takovým hrdinou, že bylo potřeba z něho udělat boha, který nenabízí, ale přikazuje. Dnes už si každý může Bibli přečist sám a usoudit z těch střípků, co z jeho skutečného života zbylo, co nám nabízel. Lidství - pokoru a soucit. Optimistickým hybatelem tohoto postoje je nedělitelná láska ke všemu stvořenému. Většina lidí nejspíš nepovažuje tyto vlastnosti za příliš praktické a životaschopné, i když to jsou lidé dobří a v jádru nesobečtí. Snaží se zabezpečit svou rodinu a uchránit jí od neštěstí a zklamání. O dobru, jako obecné hodnotě, pochybují, o svěm právu na dobro, tak jak ho chápou, však pochybnosti nemají.
Nakonec, k čemu jedno upřímné, nerozvážné a neuvážené slovo, když stačí k rozpoutání katastrofy v zdánlivě pohodové domácnosti, zrovna tak jako na zdánlivě přátelském pracovišti a zkazí dobrou náladu ve veselící se společnosti? Stojí to za to? Dospělý člověk si dává pozor na jazyk. Kde je hranice mezi tolerancí a zbabělostí? Moudří lidé volí svou osvědčenou strategii - umění mlčet. I na slunce se můžeme podívat jen přez černé brýle. A když je sundáme ....... co to znamená, být oslněn ? Však ,,na počátku bylo slovo" ........

Nad herdulí

25. srpna 2017 v 15:22 | SP
Je mi světa tak líto. Ve věčném zápase oči umírajících jehňátek, tak nevinní, v zastoupení, Ježíši Kriste smiluj se, pro srdce své matky sedmibolestné.

Lidé jsou si rovni jako společenství jednoho druhu. Asi tak jako včelstvo nebo mravenci. Geneticky jsou uzpůsobeni k různým dovednostem, aby se vzájemně doplňovali za účelem přežití. Na rozdíl od včel a mravenců naučili se používat stále dokonalejší nástroje, kterými si přisvojují vlastnosti se kterými se nenarodili a jejich pomocí ovládají nejen své přírodní prostředí, ale i méně pohotové členy svého druhu. Dnes už je nejasné k jakému účelu které vlastnosti byly stvořitelem určeny a ti, co se ocitnou v nevýhodě, protože se jejich genetické vybavení jeví jako bezůčelné, mají smůlu. Mohou ovšem nalézt nástroj kterým opět získají výhodu. Jsou to ti, kteří mění obraz světa k obrazu svému, zatím co lidé světa předešlého své výhody ztrácejí.
Včely a mravenci měnit svět neumějí, jsou stále stejné, dělnice dělnicemi, trubci trubci, bezmocní proti měnícímu se prostředí, které je buď zahubí, nebo výběrově změní. Dnes už není jasné, jestli prostředí naší planety mění i lidé, nebo je v tom, jakási nepoznaná, přírodní logika či stvořitelův záměr. Rozhlédneme-li se, jsme zmateni. Lidé, kteří o světě prognosticky uvažují, snaží se manipulovat druhé podle svého názoru a nástrojů, kterými ho mohou prosazovat. Nedá se říci, jsou-li takoví lidé potřebnější a následováníhodnější než ti kteří takové nástroje nemají a možná ani nemají žádný názor.
Zřetelně jsou si lidé rovni jen v základních potřebách. Měli by mít právo na blahodárné dětství a prostor k přežití - jídlo, ošacení, bydlení a dostupnost vzdělání za účelem mnohovrstevnaté komunikace, aby mohli uskutečnit svou lidskou nevyzpitatelnou úlohu.
Základní rovná životní situace je však jen neodvratná smrt, aď už okolnosti, jenž ji předcházejí, si rovny nejsou. Cenit bychom si tedy měli každého živoucího života v jeho nehmotném přínosu pomíjivého setkání, jedinečného poučení a zdroje rozmanitosti a krásy. Čím nerovnější jsme si ve svém genetickém vybavení, tím víc je každé setkání větším dobrodružstvím a pokud jsme otevření a nepreferujeme-li jen líné pohodlí, můžeme se vzájemně podělit o své hřivny.

mnohočet

5. srpna 2017 v 0:16 | SP
Zrnko písku Maminčiny vlásenky
dvě zrnka
vyhřátá pláž.
Sněhová vločka
chumelenice
svazek klíčů ztracený v závěji.
Paličky chřestí v podivném rojení
krajkářka sní
zaplétá sny.
Den za dnem
čas mezi řádky
Zima snad
a léto zas
minulý podzim
ještě včera
za mnou
přede mnou
už nikdy
snad.

Hřebíky z představení Kytice.