Březen 2018

Dopisy

21. března 2018 v 23:17 | SP
Kdy jsem naposlet našla ve schránce dopis? Myslím takový ten opravdový, ne nějakou úřední obsílku či reklamní nabídku. Psávali jsme si jak se nám daří a co je nového, perem a později propiskou, jen málokdo se rozepsal, třeba když měl volno v práci, na psacím stroji. Bylo znát, je-li to dopis jen zdvořilostní, nebo se opravdu máme rádi a chceme si to sdělit a vylít si srdce a ujistit se, že jsme v pořádku. Čas byl tenkrát pomalý jako pošta. Když šlo všechno dobře, na odpověď se čekalo pár dní a nebyla jiná možnost, protože telefon doma taky neměl každý a nebo se musela dát meziměstská výzva a pak teprve jsme se sešli, každý na poště ve svém městě v tlefonní kabince a konečně jsme se slyšeli. Na rozdíl od dnešních zpráv dopis je věc, fetiš, který jsem si mohla schovat a číst znovu a znovu, třeba i když už jeho sdělení dávno neplatilo, jako že mě někdo miluje. A mohu si to přečíst ještě dnes, když otevřu jednu z modrých obálek od mé první lásky. Dávné dopisy na mě občas vypadnou z dlouho nečtených knížek, stejně jako uschlé sedmikrásky ze zapomenuté louky zapomenutého jara a čtu si pak něco, co bylo životem té holky, kterou už dávno nejsem.Nějakou dobu už dopisy nechodí. S těmi, co dnes tvoří můj život, se snadno domluvím mobilem a emailem. Je to taková pěna dní, holé zprávy, žádná zdvořilostní romantika. Schází mi ty chvíle, kdy jsem otevřela dopis od někoho milého, vzdáleného, poznala jeho písmo, jeho styl a pozorně četla co mi píše a pak jsem vybrala dopisní papír a psala zprávu o svém životě. Dopis jsem vložila do obálky a vybrala nějakou pěknou známku, co měli jen ve speciálním filatelistickém obchodě v malém krámku v domě, který už dnes neexistuje.Potom jsem dopis hodila do schránky a čekala, kdy mi zas kamarádka odepíše, jak se má, co děti a co se mám pokusit sehnat, protože to u nich ve městě není k dostání. Inu, nostalgie starých časů.

Vzpomínky, život......

16. března 2018 v 12:18 | SP
Už tu dávno nejsou. A přece, jako by tu stále byli, v mé hlavě, v mých snech. Máma, Zuzana, Marie, děda Josef s babičkou Cilkou, lidé bližší i vzdálenější, ti, které jsem potkávala každodennně, i ti, o kterých jsem jen věděla, že jsou a oni už nejsou. Ale přece, není snad energie jejich existence stejná jako ta moje? A na té stejné vlně pokračuje můj dialog s nimi, co by řekli, udělali a občas docela je vidím a jindy se mi zdají, skoro na dotek. Pravda, ve snu jako by i mé tělo bylo bez hmoty, všechno na distanc, i já jsem jen snem, dokud se zas nevzbudím a jen v mé hlavě jsou ty vzpomínky a úvahy, co by bylo, kdyby tu ještě byli. Jednou se také už neprobudím a zůstanu s nimi v té snové dimensi, kde se sice nedotýkáme, nemáme čím, zato jistě jsme spolu a o životě je nám vše jasné.Zbude to srozumění a fantastické možnosti existence jaké jsou jen ve snu. Doufám, i já uváznu svým dětem někde v podvědomí, vstoupím so jejich snů a dám dobrou radu a ukolébám jejich smutek. Bojím-li se nebýt, pak jenom kvůli nim. A pak také, kde najdou své útočiště ti, kteří už žijí jen v mých vzpomínkách? A tak věřím, že řetězec života je věčný, nic není docela zapomenuto, jen kontext se trochu vytrácí a nemáme-li vysvětlení k obrazům našeho snění, vždy znovu a každý sám si překládáme a luštíme tajnou abecedu lidského osudu.
Mámo, Zuzano, Marie, i vy všichni, které jsem nestačila potkat, vstupte do mých snů a dejte dobrou radu jak žít v tomto tekutém světě.
Jen v mé hlavě už je dávno zaniklý svět i s lidmi, co v něm žili. Procházím se ulicemi, co už nejsou jaké byly a vstupuji do dávno zbořených domů , navštěvuji lidi, kteří už tam dávno nebydlí ...... však nikoho nemohu vzít sebou na procházku. Jsem v tom sama. Ale, vlastně, docela ne, jsem tam s nimi........