Únor 2019

Źivot

17. února 2019 v 22:51 | SP
Věřila jsem, že právě šťastné chvíle budou mým pokladem. Láska, vášeň, okouzlení,
úspěch a nádherné dny.Myslela jsem že krásné vzpomínky budou mým pokladem
který si nastřádám ve své paměti.. Však vzpomínky vybledly, jako bych je jen četla
v nějaké knize, která se mě dnes už ani moc netýká.Ano, rozvzpomenu se, ale
jako by z události vyprchaly všechny vůně a chuti. Jako bych dnes byla někým jiným.
A kupodivu, právě prohry a pády, dramata, šílené dny a zoufalství,proměnily se v
dobré jako v alchymistově tyglíku. Naučily mě snést krutou pravdu o životě a
zároveň ocenit jeho nevyzpytatelnou krásu.A to je podmínka ke skutečné svobodě
a zodpovědnosti za svou volbu, s naději ve smysl. Nežít ten, skutečně svůj, život
by byla nekonečná škoda,věřím-li v karmu, či ne. Nikdo mi nepoví, jaký smysl to
všechno má, tak směřuji do neznáma s pokorou.Žít stojí za to, děj se co děj.
Alespoň doufám. Semínko pochybnosti vždycky zůstane. Zvolit nějakou strategii,
jako to dělají ostatní? Přistoupit na nějakou tu jejich společenskou hru? Věnovat
svůj čas úspěchu a ocenění? Ta tichá řeč odkudsi, které naslouchám, co přesahuje
hranice mého já a přináší pocit sounáležitosti se vším živým, co potkávám, by se
jistě odmlčela . To co vidíme a slyšíme je příliš hlučné, než abychom zároveň
slyšeli tichý vnitřní hlas.......

Dospět

9. února 2019 v 23:54 | SP
Už jsem hodně dospělá. Dlouho dospělá? Jsem dospělá? Dospět, znamená získat definitivní podobu. Neměnnou, racionální, s optimálními funkcemi a kontrolovat své emoce. A možná to znamená být si jist, už neváhat nad smysluplností svých postojů. Nebo naopak, pochybovat a volit schůdnější cesty, nepouštět se do zběsilých dobrodružství. Tak vidím, že jsem nikdy nebyla dospělá. Dospěla jsem kruhem let k ryzosti dětství, teď si mohu, s autoritou dospělého, splnit své dětské sny.Mluvit z havrany. Nedělají zbytečné řeči a mají křídla, tedy nadhled. Jsou krásní, jako stromy, i po smrti. Chtěla bych být havranem, ale rodina by s tím nesouhlasila. Jako dospělá si tedy toto přání musím nechat na příští inkarnaci. Možná ještě dospěji k nějaké definici, o čem ten můj život vlastně byl. A, vlastně, pořád je........ Někdo běhá s vlky, já létám s havrany...... když mě nikdo nevidí, když jsem sama se sebou. Protože myšlenka je silnější než hmota, alespoň ve snech. O čem sní dopělí, nevím. Možná je to něco praktického, třeba investice do budoucnosti. Jelikož mě už moc budoucnosti nečeká a dosud jsem se bez investic obešla, toto mi nehrozí. Jsem volná jako pták. Však připoutána zemskou tíží - to je ta srážka s realitou. Musím ji ustát, jsem už přeci dospělá.