Źivot

17. února 2019 v 22:51 | SP
Věřila jsem, že právě šťastné chvíle budou mým pokladem. Láska, vášeň, okouzlení,
úspěch a nádherné dny.Myslela jsem že krásné vzpomínky budou mým pokladem
který si nastřádám ve své paměti.. Však vzpomínky vybledly, jako bych je jen četla
v nějaké knize, která se mě dnes už ani moc netýká.Ano, rozvzpomenu se, ale
jako by z události vyprchaly všechny vůně a chuti. Jako bych dnes byla někým jiným.
A kupodivu, právě prohry a pády, dramata, šílené dny a zoufalství,proměnily se v
dobré jako v alchymistově tyglíku. Naučily mě snést krutou pravdu o životě a
zároveň ocenit jeho nevyzpytatelnou krásu.A to je podmínka ke skutečné svobodě
a zodpovědnosti za svou volbu, s naději ve smysl. Nežít ten, skutečně svůj, život
by byla nekonečná škoda,věřím-li v karmu, či ne. Nikdo mi nepoví, jaký smysl to
všechno má, tak směřuji do neznáma s pokorou.Žít stojí za to, děj se co děj.
Alespoň doufám. Semínko pochybnosti vždycky zůstane. Zvolit nějakou strategii,
jako to dělají ostatní? Přistoupit na nějakou tu jejich společenskou hru? Věnovat
svůj čas úspěchu a ocenění? Ta tichá řeč odkudsi, které naslouchám, co přesahuje
hranice mého já a přináší pocit sounáležitosti se vším živým, co potkávám, by se
jistě odmlčela . To co vidíme a slyšíme je příliš hlučné, než abychom zároveň
slyšeli tichý vnitřní hlas.......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 helmii helmii | Web | 18. února 2019 v 8:26 | Reagovat

Občas je opravdu těžké ten vnitřní hlas zaslechnout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama